Plodiny známé a používané v 18. a 19. stoletíObiloviny a brambory > Luštěniny > Olejnaté rostliny > Sladidla > Zelenina košťálová a listová > Cibulová a kořenová zelenina > Plodová zelenina > Ovoce z mírného pásu > Ořechy > Tropické ovoce pšenice – je v Evropě známá po tisíciletí, do Severní Ameriky se dostala v 16. století. V Západní Evropě se v 18. století chléb pekl téměř výhradně z pšeničné mouky, u nás byla v oblibě i žitná.
ječmen – se pěstuje od pravěku, naklíčený se používá na výrobu sladu, ze kterého se vaří pivo, dále se jedl ve formě kaší nebo krup.
pohanka – přišla z východu, v 16. století již byla běžná v Čechách, v 18. století po celé Evropě a v 19. století se dostala i do Ameriky. Je možné jí jíst jako přílohu, rozvařit na kaši nebo z ní umlít mouku
topinambury – vysoká rostlina příbuzná slunečnici, má hlízy jedlé za syrova i uvařené, hojně je pěstovali indiáni okolo Velkých jezer, od kterých se v roce 1616 dostaly do Anglie. batáty – zvané také sladké brambory pocházejí původně ze Střední Ameriky, do Evropy byly přivezeny Kolumbem, tedy ještě dříve než brambory, ale v anglických a amerických kuchařkách se objevují až od 18. století.
fazole – z Ameriky byly dovezeny v 16. a rozšířily se během 17.století. Zralá semena jsou buď strakatá, nebo mají bílou, červenou, hnědou či černou barvu, konzumovaly se dají i celé nezralé zelené lusky. čočka – roste v teplých krajích a na chladnější sever musela být poměrně draze dovážena. Často se jídávala během postního období, kdy se nevařilo maso. cizrna - součást vojenských přídělů španělské armády v Mexiku v 18. století, v západní ani střední Evropě se moc nerozšížila. sója – původem z Číny, v Americe a Evropě byla sice známá od 18. a pěstovaná od druhé poloviny 19. století, více se ale začala jíst až za 2. světové války.
slunečnice – pochází z Ameriky, kde tvořila důležitou součást jídelníčku indiánů z teplejších oblastí. V 16. století se dostala do Španělska a během dvou století se rozšířila po celé Evropě. Roku 1716 byl v Anglii patentován stroj na lisování slunečnicového oleje. řepka olejka – ze Středomoří se rozšířila na sever v 16. století a stala se významným zdrojem oleje, zprvu sloužícího jen na svícení a jako mazadlo.
olivy – známé po tisíciletí ve Středomoří, lisoval se z nich především olej, který byl ale oblíbenější například ve Francii než v chladné Annglii, kde bylo univerzálník tukem v kuchyni máslo. podzemnice – u nás známá jako buráky, pochází z Jižní Ameriky, v 16. století jí Evropané rozšířili do Číny a jižní Afriky. Lisuje se z ní olej, dále se praží a Američané si oblíbili burákové máslo.
cukrová řepa – díky blokádě dovozu třtiny za napoleonských válek se rozběhl první cukrovar zpracovávající řepu 1807 v Polsku, na našem území pak 1810. Kostkový cukr byl poprvé vyroben v Čechách 1841.
zelí – známé již v antice, buď se čerstvé vaří nebo uchovává nakrouhané a zkysané (v německy mluvících zemích) či v kyselém nálevu (v Anglii). kapusta – v 16.-17. století byla známá hlávková kapusta i kadeřávek, růžičková kapusta byla vyšlechtěna až 18. století. květák – pěstován minimálně od středověku, od 16. století používaný i ve střední Evropě. brokolice – oblíbená hlavně v jižní Evropě, Francii a Anglii. kedlubny – od antiky se postupně šlechtila, až do současných barev a tvarů. salát – velmi stará rostlina má mnoho druhů: jedním z prvních byl ”římský salát” který měl jen volné lístky, první hlávkový salát pochází z Francie krále Ludvíka XIV. Někdy se salát před konzumací tepelně upravoval, podobně jako špenát. špenát – dostal se do Evropy z arabského světa přes Španělsko, u nás se pěstuje od 17. století. Existuje také rostlina zvaná novozélandský špenát, která se mu podobá pouze na pohled, a byla přivezena Cookovou výpravou do Anglie v roce 1771. mangold – v Evropě je znám od 16. století, později převezen do Ameriky, oblíbený hlavně ve Francii, Německu a Švýcarsku. čínské zelí (správně pekingské) – poprvé přivezeno do Evropy 1780 jako rarita, konzumovat se začalo až počátkem 19.století. čekanka – původně se z jejích listů připravoval salát či sirup a z praženého kořene se dělala náhražka kávy – cikorka, až v polovině 19. století byly objeveny čekankové puky (narašené listy) s oblibou pak konzumované v Belgii i jiných částech západní Evropy. chřest – jsou to výhonky asparágusu, který byl známý již v Antice, ale více se začal pěstovat v 16. století, k nám dorazil 1790. Velkou oblibu si získal v Anglii, Francii, Holandsku a Německu, chudší lidé ho někdy nahrazovali pórkem. reveň – zvaná také rebarbora, se z Asie do Evropy dostala už ve středověku a zvláště Angličané a Francouzi si jí oblíbili, od 18. století jí pěstují a připravují jako špenát nebo nakládají do kompotů. šťovík – v Severní Americe rostl planě, v Evropě se od 14.století pěstoval hlavně ve Francii a připravoval se podobně jako špenát.
pórek – u nás je známý již v 16. století, ale daleko oblíbenější je ve Francii a západní Evropě vůbec. pažitka – planě rostla i v Severní Americe, v Evropě se pěstuje od 16. století. cibule – známá a konzumovaná od starověku má mnoho druhů, v Severní Americe rostla divoce a indiáni jí běžně sbírali. česnek – pěstován po tisíciletí, používán v kuchyni i k léčení. ředkev – jedna z nejstarších plodin má širokou škálu tvarů (od kulatých k protáhlým) i barev (bílá, červená, černá) a dříve patřila k nabídce každé slušné hospody jako vhodný doplněk k pivu. ředkvička – je menší než ředkev a pěstuje se asi od 16. století. tuřín – byl v Evropě pěstován po staletí (později jeho místo zaujaly brambory) a najdeme ho i v Severní Americe, kde byl oblíbený u indiánů. Jíst se dají nejen bulvy, ale i listy. vodnice – (příbuzná a podobná tuřínu) známá od starověku, nyní oblíbená spíše v západní Evropě a USA. mrkev – v 17.století byla rozšířená po celé Evropě. petržel – od 16. století se rozděluje kořenová a naťová petržel, následně se rozšiřuje do Anglie i do zámoří. Čerstvá, važená nebo smažená petrželka je asi nejpoužívanější zelené koření v anglické kuchyni 18. století. pastiňák – vzhledem i chutí podobný petrželi byl oblíbený od středověku do 17. století, kdy ho z velké části nahradila mrkev a brambory. V 18. století se jedl vařený a rozmačkaný s máslem. celer – i když byl znám už v Antice, více se v Evropě začal pěstovat až v 18.století, k nám se dostal z Francie v druhé polovině 19. století. V kuchyni se využívá nejen celer bulvový, ale i řapíkový (ten rostl planě i v Severní Americe a do střední Evropy se dostal v 18.století) a naťový. křen – znali již staří Slované, české odrůdy křenu měly na konci 19. století dobré jméno i v USA. V 18. století se přidával do hořčice a dával se jako příloha k masu. černý kořen – po Evropě (hlavně západní) se rozšířil během 16. a 17. století ze Španělska. Mohl se strouhat do salátů, vařit, smažit… červená řepa – známá od starověku a oblíbená hlavně ve východní Evropě, v Anglii se nakládala do kyselého nálevu.
rajčata – pochází z Peru, do Evropy přichází v 16.století jako kuriozita. Že nejsou jedovatá, se zjistilo v druhé polovině 16. století v Itálii, ale do zbytku Evropy a Severní se jejich pěstování rozšířilo až koncem 18. století. paprika – z Ameriky byla přivezena jako koření zvané ”indiánský pepř”, v Maďarsku a na Balkáně se sice začíná jako zelenina používat v 18. a 19. století, ale dužnaté sladké papriky byly vyšlechtěny až ve 20.století. Planě rostoucí pálivé chilli papričky z Mexika byly oblíbeny u indiánů. lilek – se začal pěstovat v Itálii a Španělsku už ve středověku, později se rozšířil i na Balkán a záhy po objevení Severní Ameriky i do jejích teplejších oblastí. okurky – se z Asie dostaly do Evropy již v období antiky. U nás se pěstují od konce 16. století, kdy se jedly syrové, dušené nebo nakládané do slané vody. Tradice znojemských okurek začala sice již v 17. stolení (nakládání do kyselého nálevu nebo kvašení), ale masovou oblibu si získaly až ve 20.století. cukety - v 18. stoeltí byly známé, ale pěstovaly se spíše v teplejších končinách.
melouny – známe vodní a cukrové. Vodní (se zelenou slupkou a červenou dužinou) byly známy v celé středomořské oblasti již v 16.století a pěstovali je i indiáni v jižních oblastech Severní Ameriky. Cukrové (se žlutou dužinou i slupkou) se postupně rozšířily po Evropě (15.století), Karibské oblasti (15.-16.století) a konečně do obou Amerik (17.století).
jablka – byla známá již od pravěku, postupně se stala nejběžnějším ovocem. hrušky – rozšířili je Římané a v 16.století byly již zcela běžné. Protože se rychle kazily, často se sušily na křížaly a pak drtily prachandu, kterou se sladilo.
jeřáb – jeho sladká jedlá varianta se objevila na Šumpersku okolo roku 1820, rychle se rozšířil, dokonce i do Ameriky, kde zdomácněl.
třešně – se v Čechách pěstovaly od 12.století, ptáčnice jsou domácí i v Severní Americe. višně – jsou jen o něco mladší než třešně, v Čechách se po úpadku za třicetileté války znovu rozšířily v 18.století. broskve – pochází z Číny, po Evropě je rozšířili Římané a již v 10. století se dostali až do Anglie. Do Ameriky byly přivezeny v 17.století, kde zvláště v jižních oblastech rychle zdomácněly. meruňky – se u nás pěstují od 17.století, v Americe pak od roku 1720. švestky a slívy – u nás rozšířené po staletí, připravovaly se z nich sladké i slané pokrmy a také pálila slivovice. rybíz – v 15.století se začal postupně šířit ze severní Evropy do Holandska, Dánska i Německa, od roku 1629 se pěstuje i v Americe. Nejstarší je červený rybíz, pak bílý, černý se pěstuje až od 19.století.
jahody – lesní jahody rostly v Evropě i Severní Americe, roku 1766 pak byly ve Francii navzájem zkříženy, což je začátek velkoplodých zahradních jahod, do té doby byly jen malé "měsíční". borůvky – domovem jsou v Evropě i Severní Americe.
lískové ořechy – rovněž líska je původem z Evropy. jedlé kaštany – v jižní Evropě rostly po odedávna, u nás se začal pěstovat v 17.století. Nugát se původně ve francouzském Lyonu vyráběl z těchto kaštanů, medu a karamelu. mandle – do Evropy je rozšířili Římané, po vyloupání z tvrdé skořápky se jedly syrové nebo pražily, tlučené jsou základem marcipánu.
citrony – se dostaly ve středověku do Španělska a odtud pak do Karibiku, v Čechách se prodávají od 16.století. V Anglii se v 18. století do mnoha jídel přidával citronová šťáva nebo kůra. Citrony byly základem prvních ”limonád” a chránily námořníky před kurději. pomeranče – do Španělska se dostaly ve středověku s Araby, Portugalci je v 15.století rozšířili do celého světa, pěstuje se i v jižních oblastech USA. V Anglosaských zemích je oblíbená pomerančová zavařenina. mandarinky – se v Evropě objevily na začátku 19.století, do Ameriky byly přivezeny až 1840. grapefruity – Evropané je poznali ve středověku (tehdy je polévali vínem a nebo jejich kůru zavařovali s cukrem nq limonádu) a v 17.století převezli do Karibské oblasti, kde okolo roku 1750 zkřížením vznikla chutnější odrůda. granátové jablko – od středověku se pěstovala ve středomoří, rostla také v teplých oblastech Severní Ameriky (není ale jasné, zda tam byla dovezena z Evropy). ananas – pochází z Ameriky, odkud se rozšířily během 16.stole do tropů a subtropů celého světa. banány – z Asie se do Evropy dostala s vojsky Alexandra Makedonského, do Ameriky byly přivezeny 1615, není ale vyloučeno, že je Inkové pěstovali dříve. kokos – tato tropická rostlina je ve střední Evropě známá od 16. století. datle – pochází z předního východu, od středověku jeho obliba velmi klesala. fíky – pochází ze Středomoří. kiwi – poprvé bylo dovezeno do Evropy z Číny sice již roku 1847, ale s pěstováním a větší konzumací se začalo až ve 40.-70. letech 20.století.
Vypsáno z knížek: H. Glasse: Art of Cookery, Made Plain and Easy..., London 1746 S. Skorňakov, J. Jeník a V. Větvička: Zelená kuchyně, Lidové nakladatelství, Praha 1988 E. Troníčková: Zelenina, Atria, Praha 1985 |
podívej se na FB piš na klara.parolkova )( seznam.cz |
žito – je známé dlouhou dobu, z žitné mouky se v Čechách pekl chleba i perníky, ze slámy se vázaly došky.
oves – hojně se zkrmoval hospodářskými zvířaty, ale například ve Skotsku bývala oblíbená kaše z ovesných vloček zvaná porridge, v Belgii se z něj zase od 16. století vaří slabé pivo.
proso – vyloupané obilky jsou jáhly, až do zhruba 16. století bylo důležitou evropskou potravinou, pak ale jeho význam rychle upadal, přesto se ještě v 18. století v Anglii pekl jáhlový nákyp.
rýže – v Evropě sporadicky pěstována od 16. století, hlavně se ale dovážela. V 18. století už byla relativně běžná, občas byla i součástí britských vojenských přídělů.
kukuřice – do Evropy se dostala roku 1493 (u nás se pěstuje až od roku 1779) z Ameriky, kde indiáni pěstovali velké množství jejích odrůd. Indiáni pokládali celé neloupané klasy do žhavého popela, zrna vařili nebo pražili, v celé Americe se z kukuřičné mouky dělají placky tortily, pro Itálie je charakteristická kaše z kukuřičné krupice zvaná polenta.
brambory – pochází z Jižní Ameriky, do Evropy byly přivezeny roku 1565, v polovině 18. století se už v Anglii konzumují běžně, zatímco v Čechách si tou dobou teprve pozvolna získávají důvěru. Irští a Skotští přistěhovalci je v Severní Americe začli pěstovat od roku 1719, do Čech se dostaly z Německa.
hrách – jedl se čerstvý i sušený - klíčil se, vařil a nebo mlel na mouku. Byla to důležitá součást stravy prostých lidí a vydával se i v rámci britskýc vojenskch přídělů.
len - z lněných semen se lisoval olej, v západní Evropě se používal především k technikým účelům, u nás se i konzumoval.
mák – zatímco ve střední Asii se z něj získává opium, v Čechách se dávaly roztlučená semena do buchet nebo se z nich lisoval olej, oblíbený i ve Francii a Německu.
javor – sirupem z javorové mízy sladili indiáni z oblasti Velkých jezer, evropští kolonisté si ho brzy oblíbili a dokonce i v Čechách se Marie Terezie pokoušela získat sirup z tuzemského javoru mléče
cukrová třtina – pochází z Asie, Španělé a Portugalci jí v 16. století rozšířili do Karibiku a Latinské Ameriky. V Evropě se objevila již v 10. století, tehdy ještě jako lék, běžnější byla od 16. století a v 18. století se už opravdu nejednalo o luxusní zboží ale běžnou surovinu. Preferován byl světlý čištěný cukr ve formě homolí, z melasy získané při rafinaci se dělal rum.
tykve a dýně – většinou pochází se Střední Ameriky a mají mnoho variant: patisony, lagenarie (známé také jako calebasy, po vysušení dají používat jako nádoby na vodu a byly známé již ve starém Egyptě), máslové, muškátové dýně. Dnes asi nejoblíbenější odrůda hokkaido byla vyšlechtěna až v 2. polovině 19. století. Dýně byly oblíbené nejen v jižní Evropě, ale i v Severní Americe, u kolonistů i indiánů, kteří kromě dužiny konzumovali i semena.
kdoule - v 18. století oblíbené ovoce, připravovaly se z něj například nákypy a zavařeniny. Lze ho dlouho skladovat, za syrova je nepoživatelné, po tepelné úpravě má nakyslou chuť.
aronie – černý jeřáb pochází z východní části Severní Ameriky a pěstuje se od roku 1700.
angrešt – po staletí byl oblíben ve východní Evropě, Anglii i Francii, ale u nás se pěstuje až od 19.století. V Severní Americe rostl sice planě, později se tam ale začaly pěstovat evropské odrůdy.
vlašské ořechy – rostou v Evropě od nepaměti, V Americe pak najdeme jejich příbuzné hickory.