O Baruško uejmilejší, tys jenom ta jediná, která jsi a vždycky byla, jak beránek nevinná, tvá ač jen sprostičká slova velmi se mi líbila, milovalas a vždy znova, mně za věrnost prosila.
To mně nešťastného činí, že jsi byla vzdálená, ačkoliv jen jednu míli ode mě odtržena: často jsem bral povolení, bych moh eb et navštivit, až jsem dostal poručení, že jsem k tobě nesměl jít.
Jednoho dne vstanouc časně, nemoh jsem díle spáti, bylo jasno bylo krásně počal jsem přemejšleti; co moje Baruška dělá, kyž jest k ní možná přijít, šel jsem hned žádat feldwebla, bych moh na špacír vyjít.
Ten dobrý muž na mou žádost, hned mi povolení dal, neb byl již o mně přesvědčen, že jsem se dobře choval: jak jsem jen vešel za bránu, hned mi padlo na srdce, když si tak vyšel po ránu, doběhni si k Barušce.
Dodal jsem si chutí k tomu, kdybych měl zdraví stratit, myslíc když se můžeš domu, záse v svůj čas navrátit, však u Barušky hodina zdála se mi minuta, já tam zůstal do večera, teprv mi bylo veta.
Běžel jsem jako pták v letu bez pasu již se tmělo, však mé potěšení krátký, v žalost se obrátilo, tři sedláci proti mně jdouc hned se mne uchopili, do své vesnice mně táhnouc, na nohy pouta dali.
Druhého dne pro rychtáře, s radostí pospíšili, pak všickni do kancaláře a tam jsau oznámili, že chytili desintéra, by správec dal písemost, v širém poli večír včera, o jakou měli radost.
Ten druhý den mně zdrželi, já jsem se v pravdě přiznal, oni na mně doráželi abych se jenom vyznal, kam jsem odtud chtěl uteci, že vše na světlo vyjde, já víc slova nepromluvil, vidouc urputní lidé.
Třetí den mně v poutech vedli zrovna k štobu našemu, když mně vojáci viděli byl jsem divný každému, pravíc co pak si to vspoměl, ten dobrý muž utíkat, kampak on svůj rozum poděl, teď bude pozdě pykat.
Když mně k ferheru přivedli já jsem mluvil to samé, ach kterak mé tváře zbledli, když zde výmluvy žádné ode mne nechtěli přijmout, hned mně zas pryč odvedli, nebo právě též toho dne dva jsou v pravdě utekli.
Čtvrtý den jsem byl vedený zas před pána majora, tam mně byl můj ortel čtěný od pána auditora, že jsem ponejprv provinil při rěgimentu z prostnosti byl mně můj trest ulehčený z ohledu mé mladosti.
Třikrát skrze tři sta mužů skrz špicpruty běhati, to žádnému řícti nemůžu, kdybych se měl přiznati, ne tak ten trest, jako má čest obklíčila mé srdce, že mne nebude milovat myslíc Baruška více.
A co tenkrát moje srdce muselas ještě snesti, když jsem vběhl do ulice k té největší bolesti spatřil jsem Barušku mojí, ona ruce spínala, s pláčem a velkou žalostí před majora klekala.
Bože ty víš! jak mně bylo, já jsem rány necítil, mé srdce se rozpálilo, bych ji jen již políbil, jako pták v povětří lítal, bych moh jen ven vyskočit, na Barušku stále vzhledal, co bude dále činit.
Baruška, ach smutný příběh z oči se mně zmizela, dřív než jsem z ulice vyběh padla na zem omdlela; moji dobří kamarádí, počali ji křísiti, chtěli jí přispěti, ona se brala k smrti.
Na mně oči otevřela, když jsem volal jménem ji, vesele na mně pohledla, a tiskla ruku mojí, já zapoměl na bolesti, od země jsem ji ždvihal, tu teprv všickni seznali že jsem vrchní nepřelhal.
Mně od ní pryč odtrhnuli, od ní vedli do špitála i mou Barušku těšili, až se zase zasmála, že budou mé představeni všickni za mně prositi, bychme spolu co nejdříve mohli oddaní býti.
Láska mně léku přidala, zhojila mně mé rány, po vyjití ze špitála byl jsem s ní hned oddaný, já jsem její ona moje, odměnila bolesti, a nyní jsme živi svorně, a lásce a upřímnosti.
