Pletení v 18. stoletíV 18. století byly pletené výrobky rozšířené po celé Evropě a dostupné všem vrstvám obyvatelstva. V muzeích se dochovaly (jak už to tak bývá) především exkluzivní kusy z hedvábí, ale ze zmínek v písemných pramenech a archeologických nálezů je zřejmé, že jednoduché pletené punčochy, čepice nebo rukavice nosili i ti nejchudší. 
Willem van Mieris, Úžasná podívaná (detail), 1718 Pro vlastní rodinu a pro obchodníky pletly nejčastěji ženy, mladé dívky a někdy i chlapci. Minimálně od konce 18. století se pletení (společně s předením a dalšími užitečnými dovednostmi) vyučovalo na školách určených pro chudé děti. Z dnešního pohledu je těžko uvěřitelné, že pletení bylo považováno za nenáročnou činnost, které se mohou na profesionální úrovni věnovat i poměrně malé děti (zhruba od šesti let) nebo slepci (pokud se naučili plést, dokud ještě viděli). K oblibě domácího pletení přispíval fakt, že touto technikou bylo možné zhotovovat oděvní součástky doslova na koleni, bez složitých a nákladných tkalcovských stavů, které navíc zabíraly cenné místo. 
Jean Baptiste Greuze, Spící pletařka, 1759 Původně se pletlo ručně, na jehlicích. Obvykle na čtyřech, tedy na dvou párech, nikoli na pěti jehlicích, jak je zvykem dneska. Nejběžnějším materiálem na výrobu jehlic byl tenký mosazný nebo ocelový drát, někdy se uvádí i kost. Někdy se používaly i různé držáky na jehlice zastrčené za pas, které umožňovaly rychlejší práci (jeden z nich je vidět na následujícím obrazu, děkuji Sylvě Odstrčilové za upozornění). 
André Bouys, Pletařka (detail), před rokem 1740 Na konci 16. století vynalezl William Lee pletací stávek, na kterém byla práce rychlejší (zpočátku 10x, později až 25x). Měl však i své nevýhody. Zatímco při ručním pletení bylo možné zhotovovat bez sešívání i složité duté tvary, na stávcích se až do konce 18. století pletly výhradně ploché kusy a tak bylo potřeba započítat i čas potřebný na sešívání výrobku. Zpočátku se pletly přesné tvary dílů, ale po vynálezu osnovního pletení (které není tak náchylné na párání) se úplety používaly i ve formě metráže. 
Pletací stroj na vizitce anglického punčocháře, Lewis Walpole Library, polovina 18. století Stávky za první dvě století prošly značným vývojem. Především se zlepšovala jemnost pleteniny. Původně bylo možné zhotovovat jen hrubé vlněné úplety, později už vznikaly výrobky srovnatelné s ručně pletenými a nakonec je jemností i předčily. Vylepšování stávků také postupně umožňovalo používat nové techniky: vyplétání vzorů přízí odlišné barvy, oboulícní úplet, dírkované vzory a diagonální rýhování pleteniny, kdy jedno vlákno zůstává na líci a druhé z rubu. 
Navíjení příze a pletení na stávku, Diderotova Encyklopedie, 2. polovina 18. století Zatím co ruční pletení bylo dostupné všem, rozměrné a drahé stávky zůstaly doménou profesionálních výrobců sdružených do cechů. Stejně u většiny ostatních řemesel se jednalo o muže, ženy v pletařských dílnách pracovaly také, nikoli však na pozicích mistrů, ani neobsluhovaly stávky, ale věnovaly se méně náročným přípravným nebo dokončovacím pracím. Cechy určovaly cenu, technologické postupy i kvalitu zboží a vybíraly poplatky, které sloužily na zajištění administrativy, reprezentaci cechu a podporů tovaryšů, vdov a sirotků. V neposlední řadě rozhodovaly, kolik mistrů se může na daném území řemeslu věnovat a předepisovaly, jaké výrobky má zhotovit tovaryš ucházející se o pozici mistra (zpravidla to bývaly vzorované koberce, barety, košile, punčochy nebo rukavice). Někdy měli společný cech všichni pletaři, jindy se zvlášť sdružovali výrobci punčoch, zvlášť baretů a tak dále, nebo byli řemeslníci rozděleni podle toho, zda pracovali na stávcích, nebo pletli ručně. Cechovní symbolika obvykle zahrnovala hotové výrobky (v tomto případě nejčastěji punčochy, případně rukavice) a pracovní nástroje (klubko vlny, jehlice, části stávku, štětky na počesávání nebo nůžky). 
Znak cechu punčochářů z Kutné Hory, detail víka cechovní pokladny z roku 1755, Muzeum hl. města Prahy, i.č. H 002 581 Jak tedy pletené výrobky vypadaly? Dochované kusy nezřídka překvapí svou jemností, strojní výrobky měly 40 - 120 ok na 10 cm (nejjemnější zboží se tak blížilo moderním úpletům, ze kterých se dnes šijí například trička), ručně pletené výrobky měly 20 - 48 ok i více na 10 cm, zatím co dnes se jen málo kdy plete víc než 24 ok na 10 cm. Výrobky, které měly primárně zahřát nebo chránit před vlhkostí, se zhotovovaly z tenké mykané nebo česané vlny, v létě přišly ke slovu len a bavlna, které sice nabízely omezenou škálu barev, ale dobře se praly. Nejdražší výrobky byly z hedvábné příze, někdy kombinované s kovovými nitěmi. 
Pletená velrybářská čepice, v detailu je vidět spodní hrubá pletenina i vrchní jemný strojový úplet, 1740 - 1760, Rijks Museum Vzor se buď vyplétaly odlišnou barvou na hladké pletenině, nebo se naopak vytvářel na jednobarevné pletenině plastický vzor střídáním lícních a rubních ok. Ne vždy se využívala jedna ze základních vlastností pleteniny, totiž pružnost. Pestrobarevné kusy oděvů, které měly z rubu množství volných nití, se někdy podšívaly, obyčejné užitkové kusy se zase zaplsťovaly aby byly více vodě i otěruvzdorné. Poměrně charakteristickým rysem je absence pružných (žebrovaných) lemů na koncích rukávů, punčoch nebo třeba lemech čepic. 
Hedvábný pletený jehelníček s typickým vzorem, 1733, Victoria and Albert Museum |
česky / english podívej se na FB piš na klara.parolkova )( seznam.cz |