Pásek sukně

Když šijeme pásek u sukně, je těžké se spoléhat na dochované kusy oděvů - obyčejných sukní je v muzejních sbírkách docela málo a pásek na nich bývá zpravidla dodatečně upravován. Lepší je vycházet z obrázků, které obvykle zachycují sukni nařasenou do úzkého pásku a zavazovanou vzadu na dvojici tkanic. Vzadu na sukni je rozparek umožňující oblékání.

Zdá se, že pásek bývá obvykle z tkalounu, který zároveň tvoří vázací tkanice. Na některých zástěrách najdeme pásek z úzkého pruhu látky, stejného jako zbytek zástěry, ale u sukně nezbývají odstřižky a tak proč by marnili drahou látku, když postačí levnější tkaloun?

Na některých obrázcích jsou vidět i rozparky na bocích (od pasu cca 25 cm dolů) umožňující přístup do kapsářů nošených pod sukní, pásek však zůstává vcelku.

Hodně žen dnes šije sukně s páskem rozděleným na dvě poloviny, na každé s párem tkanic, protože se jim zamlouvá, že při nošení nevadí změna obvodu pasu. Tkanice zadní poloviny pásku váže vepředu a tkanice přední poloviny vzadu. Jednou jsem to tak zkusila, ale nebylo to příliš praktické - při oblékání se sukně courá po zemi, při nošení se prověšuje. Nemohu tvrdit, že se tento způsob nikdy nepoužíval, ale považuji to za poměrně nepravděpodobné, protože o tom neexistují obrazové ani písemné záznamy. Například návod z roku 1789 zmiňuje jen 1,5 metru tkalounu, což není dost na uvedený způsob vázání. Rovněž dochované prošívané sukně, které mají rozparky dva rozparky a dva páry tkanic, mají tkanice tak krátké, že můžeme předpokládat, že se svazovaly na bocích a ne vepředu a vzadu.

Existuje ale i jiný způsob jak nosit stejnou sukni i když přiberete nebo zhubnete. V MET Museu je sukně 18. století, která má pásek naskládaný do tkalounu, pouze prvních a posledních zhruba 30 cm se stahuje tkanicí v tunýlku (další podobnou sukni mají z poloviny 19. století zde). Většina obyčejných těhotných žen si s obvodem pasu moc hlavu nelámala a jednoduše si sukni vytáhly přes břicho nahoru.

česky / english

podívej se na FB

piš na klara.parolkova )( seznam.cz