Pozn 1: Tento materiál pocházející z XXV. kapitoly nazvané "Apači" z knihy Manuela Orozca y Berra vydané v roce 1864 a nazvané Geografía de las Lenguas y Carta Etnografic de Mexico byl přeložen Danielem Matsonem, poznámkami ho opatřil Albert Schroeder a do češtiny přeložila Klára Parolková. Rádi bychom vyjádřili vděčnost doktoru F. W. Hodgemu, který si text a poznámky přečetl a korigoval. Don Antonio Cordero měl první zkušenosti s Apači když se v 80. a 90. letech 18. století účastnil několika vojenských tažení vedených proti nim. Jak naznačuje Felipe Teixidor v "Ex Libris y Bibliotecas de Mexico", Mexico, Secrretaría de Relaciones Exteriores, 1931 (Monografías Bibliográficas Mexicanas, No. 20), originál Corderova rukopisu se stal součástí sbírky Josého Ramíreze. Ramírez vlastnil dvě významné knihovny, jednu v Durangu, kterou později prodal, a druhou v Mexico City, kterou po jeho smrti získal D. Alfredo Chavero, který z ní použil materiály do svých historických a bibliografických studií. Později ji prodal D. Manuelovi Fernandezovi del Castillo pod podmínkou, že neopustí Mexiko. Přesto byla o několik let později, na přímluvu pana P. Fischera, prodaná do Londýna. Kopie "Catalogo Ramirez", kterou pořídil D. J. M. Nandrade zahrnuje položky určené Quaritchem k prodeji, které pro pana Huberta H. Bancrofta zakoupil jeho zástupce p. Stephens, jak je popsáno v Literary Industries na stranách 105 - 106. Originál je nyní v Bancroftově knihovně.
Kmeny o kterých dosud byla řeč, jsou nyní více či méně civilizovány a dalo by se říci, že tvoří součást mexické populace, naproti tomu Apači, v nepřetržité a zničující válce s naším systémem, bez toho, aby byli vedeni ke křesťanství, bez naděje na zničení ať už zbraněmi či modlitbami, neboť presidia jsou opuštěna a misionáři odešli, opakuji Apači nejsou pro Mexiko ničím jiným než neustávající a katastrofální hrozbou, národem který útočí a ničí naše území, primitivními divochy, kteří by více než tři století po objevení Ameriky neměli vůbec existovat. Z tohoto důvodu bychom se jimi chtěli zabývat v samostatném článku.
Abychom to udělali precizně, opsali jsme rukopis který nesl název ”Rok 1796 - Poznámky o apačském národu které v roce 1796 sepsal podplukovník Don Antonio Cordero v El Pasu na rozkaz velitele, polního maršála Dona Pedra de Nava.”
Kopie byla pořízena z původního autorova konceptu, který se nachází ve svazku rukopisů nesoucích název ”Historické dokumenty týkající se Duranga” a který patří do sbírky Licenciada Dona Joseho Fernanda Ramireze.
Mějte na paměti, v jakém politickém období byly tyto paměti vydány. Je pochopitelné, že když již živoření těchto zatracených pohanů nemohlo trvat dlouho, a když měly politické události mají ten efekt, že důležitost nebyla připisována ničemu jinému, poznámky, kterými se zde zabýváme, jakkoliv jsou důležité, zůstaly bez povšimnutí, a můžeme si být téměř jisti že dnes poprvé spatřily světlo světa.
Cordero sloužil od svého raného mládí v jednotkách presidia, s divochy válčil mnoho let, znal jejich jazyk, jednal s nimi, udržoval kontakty a znal změny kterými procházeli, nikdo jiný o nich proto nemůže hovořit s takovým nadáním a přesností.
V rukopisu stojí:
Apačský národ je jedním z divošských (národů) severoamerické hranice vnitrozemí provincie Nové Španělsko (New Spain).
Nalézají se na rozlehlém území výše jmenovaného kontinentu 30 až 38 stupňů zeměpisné délky severně a 264 až 277 stupňů zeměpisné šířky od Tenerife (pozn 2: Tenerife je největším ostrovem Kanárského souostroví a je situován částečně 17° západně od Greenwiche. Rozšíření Apačů 13° stupňů západně - východním směrem je vcelku odpovídající - dnes je to 98° až 111° na západ od Greenwiche.).
Je možné je rozdělit do devíti skupin nebo hlavních kmenů a dalších přináležících, někdy se jmenují podle hor a řek té které oblasti, jindy podle plodin a zvířat, kterých je tam nejvíce hojnost. Jména, kterými se sami označují, jsou následující: Vinni ettinen-ne, Sagatajen-ne, Tjuiccujen-ne, Iccujen-ne, Yntajen-ne, Sejen-ne, Cuelcajen-ne, Lipajen-ne a Yutajen-ne (pozn 3: Apači říkají Navahům Yutaha, což znamená "žijí daleko nahoře". Jen-ne na konci každého názvu je jednou z různých forem tinne nebo dine, což znamená lidé.), místo nich pak Španělé používají v témž pořadí pojmenování, Tontos, Chiricaguis, Gileňos, Mimbreňos, Faraones, Mescaleros, Llaneros, Lipanes and Navajós, všechna pod souhrnným názvem Apači (Apaches).
Mluví stejnou řečí a ačkoli se liší přízvuk stejně jako tu a tam nějaké místní slovo, tyto rozdíly nezabraňují tomu, aby si navzájem rozuměli. Tato řeč,navzdory její podivnosti a hrdelní výslovnosti, není tak těžká, jak by se mohlo na první pohled zdát, a když si na ní naše ucho zvykne, nalezne v jistou sladkost v jejích slovech a rytmice. Trpí nedostatkem výrazů a slov, což vede k nudnému opakování, které činí rozhovor velice rozvláčným. S pomocí gramatiky a slovníku by mohlo být učení snadné, pokud se použijí speciální znaménka pro mlaskání jazyka a hrdelnost nezbytnou při vyslovování některých slov, která i sami Apači vyslovují s obtížemi (pozn 4: Toto tvrzení je velice pochybné, i když se autorovi mohlo zdát, že Apači mají problémy s mluvením jejich vlastním (atabaským) jazykem. Dobrou ilustrací obtížnosti zaznamenávání atapaského jazyka je dílo otců ze St. Michaels v Arizoně, kteří měli co dočinění s navažštinou.).
V současnosti netvoří jede národ s uniformními zvyky, obyčeji a vkusem. V mnohém jsou si podobní, ale v jiných věcech se liší dle umístění jejich území a jejich potřeb, a také většími či menšími kontakty se Španěly. Nejdřív se budu zabývat obecně tím, co mají všichni společné, a pak budu detailně mluvit o každé ze skupin.
Apač připouští existenci Nadpřirozené bytosti, Stvořitele, kterého nazývá Yastasitasitan-ne nebo Vůdce nebe; ale nedomnívá se, že by jím byl odměňován nebo trestán. Na to konto mu nevystrojuje žádné bohoslužby, ani jemu, ani ostatním stvořením, která učinil pro své rozptýlení a zábavu. Věří, že osudem těch, kteří žijí, je po nějakém čase zemřít, a takto uvažuje i nad svou vlastní existencí. Z toho pramení, že snadno zapomene na minulost, a bez znepokojení ohledně budoucnosti je přítomnost tím jediným, se ho zajímá a co se ho dotýká. Nicméně si přeje být zadobře s ďábelským duchem, na němž, jak se domnívá, závisí jeho úspěch i neštěstí, a v nekonečné absurdnosti ho zaopatřuje jídlem (pozn 5 z Corderova rukopisu: Naplnění těmito představami připisují indiánovi, který je chmurný a mysteriózní, věštecké schopnosti. Ten to přijme za vlastní kvůli zisku, který z toho pro něj plyne, na otázky, které mu kladou, odpovídá dvojsmyslně, za účelem těchto praktik sám sebe přesvědčí a ostatní věří, je věštcem svého lidu. S touto činností jsou rovněž spojené léčitelské praktiky, při kterých použijí určité byliny a přidají porci ceremonií a žalozpěvů, takovéto metody používají při léčení. Tito posvátní lékaři požívají veliké úcty, jsou povoláváni do vzdálených oblastí a rancherií, a jsou také dobře placeni a to za provozování obou úkonů.).
Protože se narodil a byl vychován ve volné přírodě a zocelen prostou stravou, je Apač obdařen nevídanou odolností, která ho činí téměř necitelným k chladu zimy. Neustálé přesuny, ve kterých žije, stěhování tábora z jednoho místa na druhé za zvěří a ovocem, které jsou nepostradatelné pro jeho obživu, činí ho do té míry hbitým a mrštným, že si svojí rychlostí a vytrvalostí nic nezadá s koňmi, dokonce je ještě v členitém či horském terénu předčí. Pozornost a péče, kterou věnuje svému zdraví ho vede k tomu, aby měnil často tábořiště a tak mohl dýchat nový vzduch, místo které opouští vyčistí a jeho starost o zdraví vede až k takovému extrému, že opustí ty, kteří jsou smrtelně nemocní, pokud usoudí, že by mohli ostatní nakazit.
Když je hojně zásoben potravinami, je nesmírně nenasytný, v období nouze a pohrom snaží hlad a žízeň neuvěřitelným způsobem bez toho, aby ztratil svou odvahu. Vedle masa, kterým je zásoben z neustálého lovu a krádeží dobytka na nepřátelském území, se sestává jeho obvyklá strava z divokých plodů rostoucích v jeho kraji. A ty se liší, stejně jako zvěř, podle regionů, které obývají, některé jsou ale běžné všude.
Co se týká zvěře, jedná se o osly, jeleny, antilopy, medvědy, divoká prasata (jabali), pantery (leopardo - zřejmě horské pumy) a ursony. Mezi běžné plody patří tuna (opuncie), datil a pitaya(pozn 6: Je to ovoce z Prickly Pear - opuncie, Yucca a Saguaro.),žaludy a pinie, ale jejich hlavní pochoutkou je meskal. Existují různé druhy meskalu, na které se používají středy maguey, sotolu, palmilla a lechuguilla (pozn 7: Jsou to Century plant - agáve, Desert Spoon - Dasylirion, Soapweed - Yucca elata a malá agave - Agave lechugilla.), ty se vaří na mírném ohni v podzemních ohništích (pozn 8: Dnes se tomu obvykle říká jámy na meskal. Jsou to kruhovité prohlubně mající od šesti do dvaceti stop (2 až 6 metrů) v průměru a jednu až tři stopy (30 - 90 cm) na hloubku. Jsou vysypané oblázky nebo kamením a uvnitř se rozdělá oheň. Když jsou kameny horké, uhlíky se vyhrabou ven, dovnitř se nakladou ty části agáve, ze kterých rostou listy, a zakryjí se nejprve trávou a pak hlínou. Po dvou dnech v páře je meskal připravený ke konzumaci.), dokud nezíská patřičnou sladkost a pikantnost. Rovněž dělají druh šrotu nebo pinoly ze semen trav, která s péčí v patřičném období sklízí, i když jich je málo (neboť nejsou pravými zemědělci), stejně tak si pěstují trochu kukuřice, dýní, fazolí a tabáku, to co se urodí lze připsat na vrub spíš úrodnosti země než práci, kterou vynaloží na její kultivaci.
Jejich popudlivý temperament způsobuje, že jsou lstiví, nedůvěřiví, nestálí, troufalí, hrdí a žárlivý na svoji svobodu a nezávislost. Jejich velikost a barva je v každém regionu různá, ale všichni jsou snědí, dobře stavění, se živýma očima, dlouhými vlasy, bez vousů (pozn 9: Apači, jako ostatně všichni indiáni, si vousy, kterých jim roste vcelku dost, vždycky vytrhávají.) a v jejich tvářích se zračí lstivost a bystrost.
Jejich počet nijak neodpovídá území, které obývají. Důvodem toho jsou rozlehlé pouště kterých je zde velké množství a rovněž to, že každá hlava rodiny se svým táborem se považuje za nezávislou ve svém regionu.
Obvykle si pro tábor vybírají nejdrsnější a nejhornatější hřebeny. Tam nachází hojnost vody a dřeva, potřebné divoké plody a přirozené opevnění které mohou bránit proti svým nepřátelům. Jejich chatrče či chýše jsou kruhovité, udělané z větví stromů a pokryté kůžemi koní, krav či bizonů, mnoho jich rovněž používá stany tohoto typu.V kaňonech těchto horských hřbetů muži shání velkou i malou zvěř, vydávají se až na hranice plání a když obstarají co je třeba, vrátí se s tím do tábora, kde už je to práce žen, ty nejenom připravují jídlo, ale také vydělávají kůže, které se potom používají na různé věci, mimo jiné na oblečení.
Muži si je připevňují okolo těla, paže nechávají volné. K tomuto účelu se obvykle používá jelenice. Na hlavě nosí čapky nebo kápě z téhož materiálu, někdy zdobené ptačím peřím nebo zvířecími rohy. Nikdo se od chvíle kdy začne chodit neobejde bez dobře udělaných kožených bot s vysokými vršky, kterým se ve španělštině říká ”tehuas” (pozn 10: Je zajímavé, že otec Garces v 70. letech 18. století zmiňuje skupinu Yavapaiů jako Yabipais Tehua, možná kvůli jejich mokasínům s vysokými vršky.). Všichni si zavěšují na uši náušnice z mušlí, peří a kůží malých myší, k těmto ozdobám obvykle přidávají malování křídou a červenou hlínou, kterým si zdobí tvář, ruce a nohy.
Oděv žen se rovněž sestává z kůží, liší se ale použitím krátké sukně, která je v pase převázaná a okolo kolen volná; košile nebo kabátu, který se přetahuje přes hlavu a odtud splývá až do pasu, zakrývá hruď a ramena, ale strany má volné; boty jsou stejné jako u mužů a nenosí žádné pokrývky hlavy; vlasy, svázané do tvaru kaštanu, nosí ve váčku z jelení, bizoní nebo vydří kůže. Ruce a krk si zdobí šňůrami jeleních a antilopích kopýtek, mušlí, rybích obratlů a kořeny sladce vonících bylin. Nejbohatší a nejelegantnější rodiny si lemují šaty a boty ursoními ostny, které změkčují a uhlazují, než je použijí, a mnoho žen si zdobí sukně malými zvonečky z pocínovaného plechu nebo malými kousky mosazi(pozn 11: Tenké plíšky slitiny mosazi, dříve často používané na vybavení kostelů. Zvonečky z pocínovaného plechu jsou bez pochyby kornoutky často používané na indiánské kostými a hluk který je zde zmíněný byl pro nosilele jakousi hudbou, především k tanci.),díky jimž jsou velmi hlučné.
Muži nemají jiných povinností, než lovit a válčit, vyrábět zbraně, sedla a další nezbytnosti. Ženy se starají o svá vlastní zvířata, vydělávají zvířecí kůže, přináší vodu a dřevo, sbírají semena a plody která rostou v okolí, suší je a dělají z nich chleba a placky, vysévají trochu kukuřice atd., zalévají jí (pozn 12: Ačkoli to není výslovně uvedeno, je možné, že byla tato malá políčka manuálně zavlažována. O zavlažovacích kanálech není známo, že by je jakákoli apačská skupina používala v předreservačním období.) a ve správný čas sklízí, rovněž doprovází své manžely na jejich výpravách, kde jsou velice užitečné při shánění ukradeného dobytka, hlídání a vůbec čemkoli, co jim je dáno za úkol.
Apačská výzbroj se sestává především z kopí, luku a šípů, které mají v toulci z kůže horské pumy (leopardo). Jejich velikost závisí na tom, která skupina je používá. Mezi východními Apači je několik střelných zbraní, ale moc si jich necení a to z důvodu nedostatku munice i protože nemají možnost je opravit, pokud jsou rozbité, obvykle jim najdou nové využití, udělají z nich kopí, nože, hroty šípů a další nástroje, kterých si více váží.
Podle toho, kolik má otec synů, vnuků, synovců a přivdaných rodinných příslušníků, je tábor, jehož vůdcem je uznáván, větší nebo menší. Někdy jich je v táboře osmdesát až sto, jindy čtyřicet, dvacet nebo ještě méně rodin a rozejdou se ve chvíli, kdy jsou nespokojení. Někteří jsou tak žárliví a hrdí, že chtějí žít zcela o samotě se svými ženami a dětmi, protože nikdo nestrpí jejich vedení.
Sešlí nemocí nebo věkem jsou ostatními opovrhováni, jejich autorita zmizí a to i u těch s nejlepší pověstí, stávají se hračkou v rukou své rančerie. Muži i ženy jsou vážení jen potud, dokud mají sílu vykonávat povinnosti vyplývající z jejich postavení, ta je však opouští velice pozdě a to díky jejich silné povaze a tělesné konstituci, je vidět, že mnoho z nich se víc jak sto let podílí na lovu a dalších náročných úkolech.
Apač není hrdý na nic, kromě statečnosti a to až do té míry, že opovrhuje mužem, o kterém není známo, že by vykonal nějaký hrdinský skutek, na důkaz čehož si přidá před jméno, pod kterým je znám, ”Jasquie”, což znamená ”chlapík”, například Jasquietajusitlan, Jasquiedecta atd. Tento zvyk je nejvíce rozšířen mezi Gileni a Mimbreni, kteří jsou vskutku nejodvážnější.
Mnohoženství je u tohoto národa rozšířené a každý muž má tolik žen, kolik jich je schopen vydržovat a počet chýší ze kterých se sestává tábor jeho klanu nebo tlupy je v poměru k počtu jeho manželek.
Manželství se uskutečňuje tak, že si ženich koupí svojí manželku od jejího otce nebo od příbuzného, na němž je hlavně závislá. Z toho pramení podřízené postavení žen a též přesvědčení, že jejich manželé jsou zároveň pány jejich životů.Často bývá svazek rozloučen jednomyslným souhlasem partnerů a žena se vrací ke svému otci, který vrátí, co za ní dostal. Jindy ženy z důvodu špatného zacházení uprchnou a pak se najdou útočiště u nějakého vlivného jedince, který je vezme pod svou ochranu, aniž by si někdo troufl po nich cokoliv žádat.
Když v rančerii kde žijí začne být nouze o potravu pro ně a pro jejich zvířata, přestěhují se do jiné,někdy z jednoho horského hřebene na druhý, jindy pouze na jinou skálu nebo útes na tom samém hřebeni nebo hoře. Největší vliv na toto stěhování a hledání nových míst má nezbytnost přečkání různých ročních období ve větším pohodlí.
To, že se sejde více rančerií na jednom místě, je obvykle výsledkem náhody, že se všichni vydali sbírat určitý druh ovoce, o kterém vědí, že ho bývají spousty na v určitou dobu na tom a tom místě. Jindy se na setkání záměrně domluví, to když chtějí vytvořit větší skupinu za účelem obrany nebo při slavení jejich svátků, což bývá provázenonočními hrami, tanci a lovem.Obvykle se při takových setkáních dohodnou na nějakých taženích proti nepřátelům. V takovém případě se nespojí jen jednotlivé rančerie jedné tlupy, ale často dvě nebo i více kompletních tlup.
Pokud je někdo z nich považován za nejstatečnějšího, ujme se se všeobecným souhlasem vedení, a ačkoli mu to nepropůjčuje moc nad ostatními, protože každý jedinec má právo volně odejít, zůstat i odmítnout náčelníkovy nápady, jeho vliv je ale převažující, zvláště pokud se to týká uspořádání tábora, způsobu obrany v případě napadení a nebo podniknutí nepřátelských manévrů.
Když se sejde více táborů, jsou vždycky v těch nejdrsnějších horských kaňonech, kde jsou obtížně k nalezení, tedy vždy v blízkosti nejvyšších vzcholků, které ční nad okolní pláně. Tady si postaví chatrče ti, kteří mají sloužit během setkání jako hlídky, jejich povností je objevit postup nepřátel a podat nezbytné varování. Na těchto vyvíšených místech nikdy nerozdělávají ohně, jejich obyvatelé mají nejostřejší zrak a nejvíce zkušeností a vědomostí o vedení války.
Tance jsou při setkáních jejich nejoblíbenější noční zábavou. Doprovází je pouze jejich vlastní hlasy a hliněný hrnec olla nebo tykev, na které je napnuta kůže, do které se bouchá paličkou. Do jejiího rytmu a rytmu mužských i ženských hlasů všichni dohromady poskakují v různých kruzích, obě pohlaví jsou uspořádána souměrně.Čas od času dva nebo tři, kteří jsou více mrštní a živější, vstoupí do kruhu a předvedou něco na zůsob anglického tance, ale s větší prudkostí a s náročným kroucením všech končetin i kloubů.
Pokud je tanec součástí příprav na válku nebo oslavou válečné akce která šťastně skončila, tancuje se se zbarněmi v rukou: mísí se výkřiky a palba a bez toho, aby výkřiky ”Ho, ho” ztratili rychlost a spád, vyjmenovávají velké činy které se už staly, nebo na které se chystají.
Také existují tance, které patří božstvům a jsou určeny k jejich uctívání. Ti, kteří je provozují si zakrývají hlavu jakousi maskou z jelení kůže. Hudba je pekelná a její význam pekelný.
Na velkých lovech se podílí muži, ženy i děti bez rozdílu, někteří pěšky, jiní na koních. Lov na bizony se nazývá ”carneada” a přípravy na něj pokračují i v blízkosti území nepřátel. Je vlastní Meskalerům, Llanerů a Lipanům, v jejichž blízkosti se nalézá tento druh dobytčat. Já popisuji obvyklý lov na jeleny, osly, antilopy, divoká prasata, ursony, pumy, medvědy, vlky, kojoty, zajíce a králíky. Prohledají údalí, horské hřbety, pláně a křoví, kde zvířata žijí, aby našli jejich stopy, potom se dohodnou na dni, velitel tohoto podniku určí místa, na kterých budou za usvitu stát jednotlivé skupinky lovců, dále místa kde budou lučišníci pěší i na koních a ti, kteří budou na vzdálených místech sloužit jako hlídky proti útokům nepřátel. Pak všichni zaujmou pozice na smlvených místech, za úsvitu je část terénu obklíčena v kruhu o průměru asi pět nebo šest leaguí.Znamení k zahájení štvanice na obklíčeném území se obvykle předává kouřovými signály. Určení muži na koních mají za úkol podpálit trávu a rostlinstvo na celém obvodu kruhu, proto musí být na svých místech včas připraveni s pochodněmi ze suché kůry nebo trávy palmilla,vzplanutí celého kruhu je pak pouze otázkou několika okamžiků. V tom samém okamžiku začnou střílet a tropit hluk, zvěř prchá, nenajde však žádné únikové místo a tak padnou do rukou svých lstivých lovců.
Tento způsob lovu je monžné použít pouze když je tráva a keře suché. V období záplav, když není možné vypalovat, obkličují zvířata s pomocí řek a potoků.
Lov na jeleny nebo antilopy je prováděn s největší zručností jediným indiánem, vzhledem k velkému užitku který z něho plyne je vždy upřednostňován před hlučnou štvanicí, která slouží více pro pobavení než pro získání nezbytné potravy. Lovec se obleče do kůže zvířete, které chce ulovit, na hlavu si nasadí jeho hlavu, ozbrojen lukem a šípy kráčí po všech čtyřech a pokouší se vmísit do stáda. Nepromrhá ani jedinou ránu, zabije jich tolik, kolik ze své posice může. Pokud prchají, utíká s nimi, pokud jsou vystrašení, předstírá stejné vzrušení a někdy tímto způsobem dostane větší část zvěře, kterou objevil.
Od útlého dětství jsou chlapci svičeni v této užitečné činnosti, jim je vždy vyhrazený lov psů, fretek, veverek, zajíců, králíků, jezevců a polních krys. Díky tomu získají velkou zručnost v míření a zběhlost ve všech druzích lstí a úskoků.
Lov ptáků je příliš nezajímá, nicméně, díky své krvelačné a destruktivní povaze, zabijí tolik ptáků, kolik se jim dostane pod ruku. Použijí maso jen z nepatrného množštví a jinak se omezí na sbírání peří, ze kterého si opatřují ozdoby a konce šípů. Nejí vůbec žádné ryby, navzdory tomu, že jich je v řekách hojnost, ale i je zabíjí, aby získali kosti (obratle), které používají k různým účelům. Velmi si cení bobrů a vyder, pro chuť jejich masa a pro jejich kožešiny.
Když se dohodnou na útočné expedici a velení se ujme ten, kdo jí bude řídit, vyberou uvnitř nějakého horského hřebene rozeklané a od přírody tedy snadno hájitelné místo, kde je dostatek vody a divookých plodin, a tam nechají svoje rodiny s malým doprovodem v bezpečí. Toto místo opouštějí rozděleni do malých skupinek, obvykle pěšky, aby zakryli své stopy na cestě, jdou po tvrdém a skalnatém terénu, a znovu se setkají na předem dohodnutém místě, blízko území, do kterého chtějí vniknout. Předm se ukryjí na místě, které je pro ně nejvíhodnější. Vyšlou několik rychlích indiánů, aby odvrátili pozornost lidí tím, že ukradnou několik kusů zvířat a dobytka, když je lidé pronásledují, náhle na ně zaútočí a nastane krvavý masakr. Pokud se nějaké ze skupin podaří uskutečnit větší loupež ještě před tím, než se spojí s ostatními na smluveném místě, spokojí se obvykle se svým štěstím a vrátí se domů, aniž by se podíleli na vytyčeném cíli. Jindy, když nechtějí promeškat setkání, vezmou si pro vlastní potřebu ta nejlepší zvířata, zbylá zabijí a pokračují na cestě za ostatními, kteří se chovají stejně.
Je nemožné popsat rychlost, s jakou prchají po velké krádeži dobytka, aby se dostali na vlastní území, hory se kterými se střetávají, pouště bez vody které křižují aby vyčerpali své pronásledovatele a strategii, kterou používají, aby se vyhnuli úderu svých obětí.
Vždy nachají daleko za sebou na stezce dva nebo tři ze svých lidí na nejrychlejších koních, ti je mohou varovat před vším, co na hlídce zpozorují. Pokud je napadne silnější nepřítel, zabijí všechno, co vezou s sebou, a prchnou na nejlepších zvířatech, v případě, že jsou dostiženi zabijí i ta, a zachrání si životy v rozeklaných horách.
Pokud se od zadní hlídky rozvědí, že je pronásleduje slabší skupina, počkají v soutěsce a spáchají druhý maskr, tento trik opakují tak dlouho, jak jim jen štěstí a nedostatek zkušeností protivníka dovolí. Když zjistí, že jsou jejich pronásledovatelé stejně bystří a inteligentní jako oni sami, rozdělí kořist na malé díly a prchnou do různých směrů, aby se jich většina vrátila domů, s tím rizikem, že někteří z nich budou dostiženi.
Na konci nájezdu, když je kožist rozdělena mezi jednotlivé účastníky, při čemž často vznikají hádky, které se řeší právem silnějšího, se každá skupina vrátí na své vlastní území, každý tábor do svého vlastního horského hřebene nebo oblíbeného kraje, aby žili v naprosté svobodě, bez toho, aby se s kýmkoli otravovali.
S menšími přípravami dosáhne většího zisku a větší zkázy skupina čtyř nebo šesti indiánů, kteří se rozhodnou sami podniknout kratší tažení. Je mnohem těžší se vyhnout ničení které působí, stejně tak, jako je pro ně snažší skrýt svoje stopy a bez prozrazení vniknout do těch nejvzdálenějších území, neboť se vždy ubírají přes křoviska a kamenitá úbočí hor, ta opustí aby v zalidněném území zaútočili s největší prudkostí a pak se urychleně stahnout opět do členitho terénu, skrze něj pokračují v pochodu, přičemž je téměř nemožné je najít, i když jsou hledáni s největší vytrvalostí.
Statečnost nebo zbrklost těchto barbarů je nelépe poznat, když jsou napadeni nepřáteli. Nikdy neztrácí klid, ani když jsou překvapeni a nemají žádnou šanci na obranu. Bojují do posledního dechu a obvykle raději zemřou, než by se vzdali.
Když útočí, postupují se stejnou odvahou, ale s tím rozdílem, že když okamžitě nezískají naavrch a když vidí, že nemají štěstí, nerozpakují se ustoupit, upustit od svých plánů a vydat se směrem do bezpečí.
Tábor bez ohledu na to, jak je těžkopádný a početný, podniká nouzové přesuny pěšky nebo na koních, při niž během několika hodin uniknou pronásledovatelům. Je nemožné změřit rychlost s jakou zbourají tábor, pokud zpozorují ve své blízkosti silnějšího nepřítele. Pokud mají zvířata, ve chvíli na ně naloží své věci a děti, matky s nemluvňaty zavěšenými od hlavy v přenosných vrbovích košících, do kterých je uloží s velkou jistotou a klidem (pozn 13: Popisuje kolébku.), ozbrojení muži na svých nejlepších koních, všechno připraveno vyražit do kraje, kde se domnívají, že budou v bezpečí.
Pokud mají nedostatek koní, ženy nesou vybavení i děti. Muži tvoří přední i zadní voj a kryjí boky kolony, která si vybírá nejnáročnější terén, cestují tak jako divoká zvěř, skrze nejneproniknutelnější drsná místa.
Pouze díky překvapení a obsazení všech unikových cest je možné mít úspěch při trestání těchto divochů, neboť pokud zjistí přítomnost nepřítele před tím, než zaútočí, dostanou se pěšky za chvíli do bezpečí. Nicméně, pokud je rozhodnuto, že se s nimi bude bojovat, je to velmi nebezpečné z díky nesmírné hbitosti těchto barbarů a skalám, které si volí za své stanoviště.
Navzdory tomu, že žijí neustále na cestách a navzdory ohromným pouštím, když se tito lidé rozhodnou komunikovat, snadno se najdou, i když již od posledního setkání uplynula dloouhá doba a nemají o sobě navzájem žádné čerstvé zprávy. Mimo to, že každý více či méně zná území, ve kterém se ten který náčelník vyskytuje, a to podle horských hřebenů, údolí a vodních toků, nejúčinější metodou komunikace zůstávají kouřové signály. Porozumnět jim je hotová věda, ale oni všichni je znají tak dobře, že se nikdy nezmýlí ve významu zprávy.
Kouř na vyvýšenám místě náhle uhašený je znamením pro všechny, aby se připravili čelit nepříteli, který je v bezprostřední blízkosti, buď byl zpozorován přímo, nebo jeho stopy. Každý tábor, který je vypátrá dá ostatním znamení stejným způsobem.
Malý kouř na svahu hory je znamením, že honí jejich vlastní lidi, se kterými se chtěli setkat. Odpověď vyslaná z místa na půl csty k vrcholku vyvíšeniny znamená, že se usídlili tady a mohou tedy bez obav přijít.
Dva nebo tři malé kouře vyslané postupně z pláně nebo kaňonu směřující jedním směrem znamenají, že hodlají vyjednávat s jejich nepřáteli, odpověď se dělá stejným způsobem.
Existuje mnoho obecných znamení, které používají všechny apačské tlupy. Stejně tak jsou ale znamení, na kterých se speciálně dohodli a kterým nikdo bez znalosti kódu nerozumí. Ty často používají, když jsou na nájezdu v nepřátelském území. Aby se nikdo při vysílání kouřových signálů nezpozdil, každý muž i žena s sebou nosí potřebné náčiní na rozdělávání ohně. Raději používají pazourek, ocílku a troud, pokud se jim ho podaří získat, když ne, tak s sebou nosí dva předem připravené kousky dřeva ze sotolu a lechuguilly, dobře vysušené, které silou třou oběma rukama jako malý ruční mlýnek, špičaté proti plochému (pozn 14: Je to rozdělávání ohně třením dřev.), takže se jim za chvíli podaří rozdělat oheň z hoblin či prach třených částí a tento postup ovládají i děti.
Nemohu se nezmýnit o jejich znalostech ohledně stopování v otevřené krejině. Mimo to, že vědí, kolik času uplynulo od zanechání stop, mohou říci, zda byly udělány v noci nebo ve dne, zda bylo osedlané s jezdcem, neslo náklad nebo bylo volné, zda bylo hnáno ve stádu nebo se páslo a tisíc dalších podrobností jejichž znalosti si mohli osvojit pouze praxí a pilným studiem. Pokud zraní jelena, antilopu a nebo jiné zvíře, nikdy neztratí jeho stopu, dokud ho je nenaleznou mrtvé nebo neschopné chůze, i když je sledujídva nebo tři dny, během kterých se zraněné zvíře připojilo ke stádu ostatních.
Rovněž považuji za důležité se zmínit o jisté nedůvěře, ve které žijí dokonce i příbuzní a o opatrnosti se kterou jednají, když se dlouou dobu neviděli. Apači se neobjeví ani před vlastním bratrem bez zbraně v ruce, vždy se mají na pozoru před útokem nebo jsou připraveni mu vzdorovat. Nikdy se nazájem nevítají ani neloučí a nejzdvořilejším gestem v jejich společnosti je, že na sebe pohlédnou a chvíli počkají, než začnou mluvit o jakékoliv záležitosti.
Jejich sklony ke krádežím a působení škody ostatním se neprojevují poze ve vztahu k vnějším nepřátelům, tedy Španělům a Komančům, ale na milost neberou ani jeden druhého, bez rozpak jsou slabší oloupeni silnějšími a mezi jednotlivými tlupami se strhávají krvavé bitvy, které ukončí pouze nutnost sjednocení ke společné obraně.
Válka s Komanči trvá po celou dobu existence těchto dvou národů (pozn 15: Zde mluví pouze o východních Apačích. Komančové vytlačili Jacarilly do severní části Nového Mexika v roce 1701, v bitvě v této oblasti se spojili s Uty a na konci 18. století byli tak významní a silní, že se Španělé spojili s Apači, aby čelili jejich nájezdům.) a se zuřivostí se do ní pouští ti, kteří s Komanči sousedí, tedy Faraoni, Meskalerové, Llanerové a Lipani. Jejich nenávist framení ze skutečnosti, že oba národy, Apačové i Komančové, si přejí mít výsadní právo na lov bizonů, kterých je na jejich společné hranici značné množství.
Není zde naším úkolem zkoumat kruté a krvavé války, kterou Apači po mnoho let vedou se španělskými državami. Možná že v minolosti vznikla přestoupeními zákona, hrabivostí a lakomstvím samotných kolonistů, kteří žili na hranici a podvolovali se špatné autoritě. V současnosti, moudrá zákonná opatření spravedlivé, činorodé a zbožné vlády, ji vedou ke konci a je nutné uvést, že tento systém, nejen že nesnaží zničit nebo zotročit tyto divochy, ale usiluje o jejich největší dobro tím, že jim dovoluje vlastnit jejich domovy v míru, právě proto že jsou seznámeni s naším právním systémem a silou natolik, že jí podporují, respektují naše obyvatelstvo a neznepokojují je (pozn 16: Díky intenzivním a rozšířeným španělským tažením na konci 18. století v Novém Mexiku, Chihuahua a v tehdejší Sonoře, mnoho Apačů žádalo mír, nebo byla jejich síla zlomená. Nicméně, krátce po přelomu století obnovili Apači z východní Arozony a západního Nového Mexika svoje aktivity. Když Mexiko ve 20. letech dosáhlo své nezávislosti, získali Apači znovu navrch díky odvolání jednotech z různých presidií.).
TONTOVÉ (pozn 17: Tato skupina, jejíž jméno znamená ve španělštině "hlupáci", byla poprvé popsána v roce 1788 jako Kojoterové v arizonské oblasti Pinal Mountains a zahrnuje dnešní Západní Apače. V roce 1799 jsou ziňováni jakoApači Kojoterové alias Tontové alias de Ppinal. V roce 1820 se jim stále říká Tontové nebo Kojoterové. Od poloviny 19. století se však toto označení používá pouze pro ty, kteří se zdržují v oblasti Tontské pánve na jih od Pinal Mountains a v přilehlých oblastech.)
Tato tlupa, která žije nejzápadněji, je Španělům nejméně známá, protože s vyjímkou několika táborů umístěných poblíž cest z presidií provincie Sonory (pozn 18: V roce 1796 byla severní hranice Sonory pro praktické použití Španěly vymezena řekou Gila, přičemž nikdy nebyla stanovena žádná oficiální hranice. Apačové, kteří se spojili s Čirikávi, tedy nejjižnější skupiny, mohly být součástí Gileňů a nebo těch, kterým se později říkalo Pinal Apači a Arivaipa.), které společně s Čirikávi napadly tato území, zbytek žil a žije i nyní v míru na svém vlastním úemí, kde pěstují, i když nemnoho, kukuřice, fazolí a ostatní zeleniny a kde se zásobovali rovněž lovem oslů a kojotů, kterých je tady takové množství, že jsou proto rovněž nazýváni Kojoterové. Další, kteří byli dříve povoláni Čirikávy, aby se stali našimi nepřáteli, žijí nyní v míru a jsou usazeni v presidiu Tuscon (pozn 19: Tito Apači vešli ve známost jako Mansos, což znsmená "tupci".) a jeho okolí a zbytek žije mírumilovně na vlastním území. Podle informací které nám společně s Čirikávy poskytli, je tato tlupa velmi početná a její území jsou pro nás neznámá, protože jsme neměli žádného důvodu do nich vstupovat. Na západě sousedí s Papagy, Cocomaricopy a Yavipai, na severu s Moquiny, na východě s tlupami Čirikávu a na jihu s našimi državami (pozn 20: Díky tomu, že v té době nebyli Španělé příliš obeznámeni s územími na sever od Gily, je Corderův výčet kmenů mírně nepřesný. Území Yavapaiů se zorkládalo po celé západní hranici Corderových Tontů (Západních Apačů), řeka Little Colorado označovala více méně jejich severní hranici, Čirikávové tvořili část té východní a Španělé jižní.).
ČIRIKÁVOVÉ
Jméno si získali podle stejnojmenného horského hřebene, který je hlavním útočištěm této skupiny. V dřívejších dobách, když byla tato skupina spojena s Navahy (pozn 21: Aliance Navahů s Gilskými Apači je ve śpanělských dokumentech zmiňována především v roce 1784 (Thomas, A. B., Forgotten Frontiers, 1932, p. 45). Nevím o ničem , co by dokazovalo, že to byla aliance specielně s Čirikávy. Toto spojení bylo v roce 1786 tak zničující, že je ve španělských dokumentech zmiňováno ještě v roce 1809 (Santa Fe Archives, Document No. 1936.) a některými tlupami Tontů, kteří byli jejich sousedé, byli početnější a zamořili hluboké vnitrozemí provincie Sonory. Byli rovněž spojeni se Serii, Suaquii a Spodními Pimi, kteří je seznámili s terénem a poskytli jim mnoho výhod (pozn 22: Je toho málo, co by podpořilo Corderovo tvrzení o tomto spojenectví. Apačové je zřídka podnikali nájezdy tak daleko na západ k Seriům nebo tak jižně, až ke Spodním Pimům (Nebome) nebo Sauquiům (Yaqui).). Po té, co zeslábli, a Navahové zrušili své spojenectví s nimi a uzavřeli v dobré víře mír s provincií Nové Mexiko, ti kteří pokračovali v nepřátelských akcích byli neustále trestáni naší armádou. Z tohoto důvodu se jejich počet snížil. Nekteré z jejich táboru obdrželi povolení se usadit v míru v presidiích Bacaochi a Janos (pozn 23: Tato presidia byla umístěna na severovýchod od Arizpe, v Sonoře a v severozápadním roku Chihuahui. V roce 1784 byla ustanovena setnina Opatů se španělskými důstojníky a jejich hlavní stan byl umístěn v Bacaochi (Bancroft, H. H., North Mexican States and Texas, 1. díl, str. 681). Janos byl založen roku 1686.), ostatní stále žijí ve své vlastní zemi, nepřátelští k Navahům a Moquinům (pozn 24: Navahové a Hopiové neměli s Čirikávy žádné kontakty, alespoň o to neexistují záznamy v dokumentech. Nicméně je možné, že Warm Springs Čirikávové, kteří měli v pozdějších letech styky s Navahy, kteří podnikali nájezdy hluboko na jih, až do Acomy a Laguny, se s nimi kontaktovali v případě, že jejich nájezdy yvpadaly v 18. století stejně jako v polovině 19. století.), kterým příležitostně radli ovce a kterým způsobovali veškerou možnou škodu. Druzí jmenovaní (pozn 25: Zřejmě sousedili s Navahy, ale ne s Hopi.) je také obklopují na severu, Tontové na západě, na jihu sousedí se Španěli a na východě s Gileni.
GILEŇOVÉ (pozn 26: Pojmenováni jsou podle Gily, u jejíchž pramenů žijí.)
Tato skupina je jednou z nejválečnějších a nejkrvežíznivějších. Podniká nepřátelské akce bez rozdílu v provincii Sonora i Nueva Vizcaya, kteráž to území, i včetně vnitrozemí, jsou jim stejně dobře známa, jako jejich domovina. Vždy byli ve spojenectví s Mimbreni, se kterými zdíleli nebezpečí i zisky. Opakované tresty za jejich útoky omezily jejich pýchu a jejich počet zreduovaly na tři čtvrtiny. Ze současných tábořišť je několik umístěno v presidiu Janos, ostatní na jejich vlastním území, kde odkud nepřestávají znepokojovat naše lidi. Na západě sousedí s Čirikávy, na severu sahají k hranicím Nového Mexika, na východě ke skupině Mimbreňů a na jihu k našemu pohraničí.
MIMBREŇOVÉ (pozn 27: Mimbres znamená ve španělštině "vrby".)
Tato skupina byla stejně početná a stejně odvážná jako Gileňové. Je rozdělena na dvě skupiny: horní a spodní, první jsou nejblíže provincii Nueva Vizcaya, byli dobyti po té, co utrpěli množství porážek během svých odvážných podniků a nyní žijí mírumilovně v prsidiích Janos a Carrizal (pozn 28: Toto presidio bylo situováno na Rio del Carmen, zhruba 100 mil jižně od El Pasa.), druzí ještě neopustili svoje území v těsné blízkosti provincie New Mexiko. Jsou ve spojenectví s Faraony a navzdory ztrátám, které utrpěli od naší armády jako trest za jejich plenění, nevzdali se své dávné neohroženosti. Jejich síla je nyní malá a počet byl snížen na méně než polovinu. Provincie Nové Mexiko tvoří jejich severní hranici, západní pak Gileňové, východní Faraonové a jižní naše pohraničí.
FARAONI (pozn 29: Jejich jméno je odvozeno od faraon, který představoval bezbožného člověka, a nebo od apačské hordy faraona.)
Tato skupina indiánů je stále celkem početná a obývá horský hřbet mezi Rio Grande del Norte a Pecosem. Jsou úzce spojeni s Mescalery a žijí jen v pramalé schodě se Španěly. Provincie Nové Mexiko a Nueva Vizcaya byly a jsou jevištěm jejich vpádů. Na obou místech uzavřeli za různých okolností mír, který ale vždy porušili, s vyjímkou několika rančerií, které díky své loyalitě získali povolení se usadit v presidiu San Eleazario (pozn 30: Toto presidio bylo situováno zhruba 60 mil jižně od El Pasa na jihozápadním břehu Rio Grande.). Z této tlupy patří jedna skupinka k Jicarilla Apačům (pozn 31: Jicarillové přišli do Nového Mexika z Colorada v roce 1701, na jih byli zahnáni Komanči. O Faraonech bylo zaznamenáno, že žili ve 20. letech 17. století zhruba na stejném území, jaké popisuje Cordero. V polovině 19. století byli Jicarillové v úzkém spojení s Meskalery, kteří obývali území, Corderem popsané jako patřící Faraonům. Zřejmě později s Meskalery splynuli.), kteří žijí mírumilovně v provincii Nové Mexiko, na území dotýkajícím se puebla Taos a hranice s Komanči. Na severu je hranice Faraonů vymezena Novým Mexikem, na západě Mimbreni, na východě Meskalery a na jihu provincií Nueva Vizcaya.
MESKALEROVÉ (pozn 32: Jejich jméno je odvozeno od meskalu (viz. poznámka č. 9))
Tato skupina ponejvíce sídlí v horských hřebenech blízkio řeky Pecosu, na severu zasahuje po obou jejích březích až ke Komančům. V těchto končinách se zdržují především v sezóně lovů na bizony, při kterých se spojují se svými sousedy z Plání.
Zde překlad končí, chybí ještě kapitoly Meskalerové, Llanerové, Lipani, Navahové a závěrečná korektura.
Daniel S. MATSON, Albert H. SCHROEDER: Cordero´s Description of the Apache - 1796, New Mexico Historical Revue 32/1957, s. 335-356
přeložila Klára Parolková
| morrigna.xaint.net | pište na: klara.parolkova (zavinutec) seznam.cz |