Toto je úryvek z pamětí německého jezuity Ignace Pfefferkorna, který žil v druhé polovině 18. století v mexické Sonoře. Po nuceném návratu do vlasti napsal a v roce 1795 vydal knížku ve které popisuje sonorskou krajinu, její rostliny i zvířata a také život všech jejích obyvatel – Španělů, usedlých indiánů i divokých Apačů. Při čtení tohoto článku si uvědomte v jaké době a kým byl psán a také to, že byl překládán z němčiny do angličtiny a pak teprve do češtiny, čímž mohlo dojít k mírným nepřesnostem. I přesto je to jedinečný zdroj informací z “první ruky”.
Před tím, než hrozivé nájezdy Apačů a Seriů naplnily tuto zem strachem a hrůzou, mnoho Španělů žilo na svých statcích dál od vesnic. Obdělávali pole a ve velkém pěstovali dobytek, z čehož měli značné výdělky. Nicméně, opakované nájezdy těchto divochů Sonoru zbavily veškerého jejího bezpečí a vyhnaly majitele z jejich statků. Uprchli tam, kde mohli ještě žít v míru. Většina z nich se usídlila u španělských posádek, kde byli nuceni hospodařit na bídných malých farmách s tou trochou dobytka, co jim ještě zůstal, nebo žili z výnosu zlatých a stříbrných dolů či z obchodu.
Další uprchlíci přišli do misií, kde hledali jídlo. Vyhnuli se vesnicím Horních Pimů, kterým nevěřili. Pouze u Opatů, Eudebů a Dolních Pimů se jim dostalo vřelého přivítání. Misionáři se jim snažili pomoci, jak jen mohli, pod jedinou podmínkou a to že se budou patřičně chovat k indiánům. A jejich jednání opravdu bylo takové, že by se jen stěží našel indián, který by si na ně mohl oprávněně stěžovat. V Cucurpe, což byla hlavní vesnice mého misijního okrsku, bylo patnáct takových rodin k jejichž dobru musím říci, že byli indiánům tím nejlepším příkladem křesťanské spolupráce.
Zbytek Španělů žil v reales de minas, ve vesnicích poblíž stříbrných a zlatých dolů, kde byla k disposici voda, úrodná půda a pastva pro koně a muly. Tyto vesnice byly obývány horníky a sapéry (kopáči), několika obchodníky a hrstkou dalších lidí. Někteří z nich byli Španělé narození v Sonoře, ostatní pocházeli z různých dalších míst. Bylo zde mnoho lidí, především z té druhé kategorie, kteří žili bezbožně a svým špatným příkladem strhli na svou hříšnou cestu nově konvertované indiány, jejichž křesťanská víra bylo stále ještě slabá.
S výjimkou několika zámožnějších, většina Španělů v Sonoře se oblékala dost bídně a to bez ohledu na společenské postavení. Muži obvykle nosili kabáty z červené nebo šarlatové látky tak krátké, že sahaly sotva stopu pod úroveň boků. Kabáty byly vepředu lemované řadou malých měděných nebo stříbrných knoflíků, které sloužily pouze na ozdobu, protože kabáty byly vždy rozepnuté. Rukávy byly sešité pouze vzadu od ramen dolů, vepředu byly rozstřižené a tak visely rovnou dolů. Pod kabátem mívali modrý žaket s dlouhými rukávy. Tříčtvrteční kalhoty bývaly z červeného či modrého sametu. Tento materiál byl oblíben díky své trvanlivosti, což bylo více než nezbytné, protože jen zřídka kdy uplynul den bez toho, aby se na oblečení neobjevila trhlina. Ti kteří na to měli, si nechali celé své šaty olemovat stříbrnými prýmky. K jejich vzezření patřil také malý tvrdý kulatý klobouk stříbrně olemovaný a modrý plášť vepředu ozdobený pruhem jemné červené látky široký asi 115 cm. Žádný Sonořan se v kostele neobjevil bez svého pláště, i když bylo horko téměř nesnesitelné. Mimo kostel plášť nosili pouze na cesty, kde slouží jako ochrana před deštěm a v noci jako přikrývka, pokud tedy nebylo nic jiného po ruce.
Španělské střevíce nemají na špičce celistvý kus kůže, ale několik zkřížených pásků širokých 2,5 cm, mezi kterými jsou úzké mezírky. Protože se v Sonoře nosí punčochy bez šlapek končící na patě, zůstávají špička a nárt bosé, jen někdy si Španělé ovíjejí dolní část nohy červenou látkou, která pak prosvítala mezerami ve střevíci, což považovali za velmi estetické. Přes bavlněné punčochy nosili místo vysokých bot jakýsi druh jelenicových legín.
Vlasy si Španělé stahovali těsně k hlavě nebo si je splétali do dlouhého copu. Obchodníci, gachupines a všichni ti, kteří se považovali za pravé Španěly a kteří si přáli povznést se nad lůzu, měli hlavy oholené a nosili čapky z bílého mušelínu. Široký záhyb takové čapky byl tuhý a vzpřímený, olemovaný jemnou stuhou.
Obecně by se dalo říci, že Španělé ze Sonory byli neobyčejně žádostiví dobrého postavení. Mnoho z nich se nechávalo titulovat Don na znamení urozeného původu, ačkoliv jejich dědeček mohl být pouhým zemědělcem nebo řemeslníkem. Mnoho z nich se klidně zadlužilo až po uši, jen aby uspokojili svoji hrdost skvělým vzezřením. Bylo víceméně jedno, jak skvělý byl vzhled sonorského Španěla, ale obvykle potajmu trpěl nedostatkem nezbytného lněného plátna. Jen několik z nich mělo víc jak dvě košile a jedna z nich musela být neustále v prádle, aby se mohl v neděli objevit v čistém.
Šaty španělských žen v Sonoře byly skládané kolem dokola. Nahoře nosily ve většině případů košili, která měla u krku kvůli počestnosti límec. Když byly ženy oblečeny do svátečního, nosily košile, jejichž rukávy, límec a horní část byla na šířku dvou dlaní vyšívána hedvábím se zlatem a stříbrem. Kabátky nosily jenom ty, které se chtěly povznést nad prostý lid. Kabátky určené na svátek byly obvykle hedvábné, často stříbrné či zlaté. Látka na šaty byla vždy stejná jako látka kabátku, který k nim ženy nosily. Je snadné si představit, že v zemi, kde všechno evropské zboží bylo velmi drahé, musela taková paráda stát víc, než si mnozí mohli dovolit zaplatit. To však nebylo na překážku, protože touha po kráse je u žen ze Sonory stejně silná jako u německých žen. Jejich status musel být náležitě zviditelněn. Z toho důvodu buď trpěla jejich domácnost nebo se musely tiše vzdát okázalých projevů a potajmu chřadnout.
Všechny španělské ženy bez výjimky si vlasy zaplétaly stejně jako muži. Vznešené nosily navíc ozdobnou stužku vyšívanou zlatem a stříbrem, kterou ovázaly konec copu. Kdykoli vycházely z domova, zakrývaly si španělské ženy hlavu rebozem, což byl pruh látky dlouhý tři a půl a široký jeden a tři čtvrtě metru, který se nosil stejným způsobem, jako naše ženy nosí šátek přes ramena. Reboza nosí všechny Španělky po celé Sonoře a Novém Mexiku. Je to praktický oděv i ozdoba zároveň. Látky na reboza měly vytkané různé pestrobarevné motivy, některá byla z bavlny, jiná ze směsi bavlny a hedvábí a další pak z čistého hedvábí. Ty nejdražší byly z nejjemnějšího hedvábí s krásnými květinami a ornamenty vytkanými ze zlata a stříbra. Na koncích všech reboz byly třásně z bavlny, hedvábí nebo ze zlata a stříbra, podle jejich kvality. Bavlněná reboza nosili obyčejní lidé, hedvábná pak urození a bohatí.
Mezi stravou indiánů a obyčejných Sonořanů je jen malý rozdíl. Je pravda, že Španělé nejedí krysy, hady a podobné indiánské lahůdky, ale zato si pochutnávají na posole, tedy vařených kukuřičných zrnech, pinole, což je instantní kaše z rozemleté rozpukané kukuřice, kukuřičné kaši atole i tortilách podobných palačinkám a byli zcela spokojeni, pokud měli k těmto jídlům kus sušeného hovězího. Skopové a kuřecí maso se servírovalo jen na bohatších stolech. Španělé ze Sonory byli stejně tak nadšení pro brandy, tabák, čokoládu a další hry i zábavu jako indiáni.
Španělé si stavěli domy se dvěmi, třemi nebo i více malými místnostmi z vypálených nebo jen na slunci sušených cihel. I tak malý prostor stačil až až pro jejich nábytek. Jen málokdy měli víc než truhlu na šaty, lavici nebo pár nízkých špalků na sezení, několik hliněných hrnců a talířů, stejných, jaké se nalézaly i v indiánských chýších. Za postel Španělům sloužila syrová volská kůže přes kterou byla přehozena vlněná pokrývka, někdy plášť. Místo polštáře si dávali pod hlavu ranec smotaných šatů. Kůže, která se přes noc používala jako lůžko, nahradila ve dne stůl, servírovalo se na něj jídlo. Domy obchodníků a zámožnějších Španělů nebyly pouze větší a lépe zařízené nábytkem, ale také úctyhodně vybavené.
Theodore E. Treutlein: Ignaz Pfefferkorn, Sonora, A Description of the Province, University of New Mexico Press, Albuquerque 1949, s. 285 - 289
přeložila Klára Parolková
| Amerika v 18. století > Život Španělů | morrigna.xaint.net | pište na: klara.parolkova (zavinutec) seznam.cz |