pšenice – je v Evropě známá po tisíciletí a již v 16. století se dostala i do Severní Ameriky, kde tvoříila důležitou součást jídelníčku
žito – opět je známé dlouhou dobu, z žitné mouky se pekl chleba a perník, ze slámy se vázaly došky
ječmen – pěstuje se od pravěku, používá se na výrobu sladu, jí se ve formě kaší nebo krup
oves – především se zkrmoval hospodářskými zvířaty, ale například ve Skotsku bývala oblíbená kaše z ovesných vloček zvaná porridge, v Belgii se z něj zase od 16. století vaří řídké pivo
pohanka – přišla z východu, v 16. století již byla běžná v Čechách, v 18. století po celé Evropě a v 19. století se dostala i do Ameriky. Je možné jí jíst jako přílohu, rozvařit na kaši nebo z ní umlít mouku
proso – jeho vyloupaným obilkám se říká jáhly, bylo až do zhruba 16. století důležitou evropskou potravinou, pak ale jeho význam rychle upadal
rýže – v Evropě sporadicky pěstována od 16. století, hlavně se ale dovážela, byla například součástí britských vojenských přídělů. V Severní Americe v oblasti Velkých jezer indiáni sklízeli semena rýži podobné trávy ovsuchy, která jsou tenká a hnědá, v ČR jí lze koupit například v prodejnách zdravé výživy
kukuřice – do Evropy se dostala roku 1493 (u nás se pěstuje až od roku 1779) z Ameriky, kde indiáni pěstovali velké množství jejích odrůd. Indiáni pokládali celé neloupané klasy do žhavého popela, zrna vařili nebo pražili, v celé Americe se z kukuřičné mouky dělají placky tortily, pro Itálie je charakteristická kaše z kukuřičné krupice zvaná polenta.
brambory – pochází z Jižní Ameriky, do Evropy byly přivezeny roku 1565, ale běžněji se konzumovaly až od poloviny 18. století. Velkou zásluhu na jejich rozšíření mají Irové: přivezli je nejen do Severní Ameriky (1719) i do Čech.
topinambury – vysoká rostlina příbuzná slunečnici, která má hlízy jedlé za syrova i uvařené, hojně je pěstovali lesní indiáni, od kterých se v roce 1616 dostaly do Anglie
batáty – zvané také sladké brambory pocházejí původně ze Střední Ameriky, do Evropy byly přivezeny Kolumbem, tedy ještě dříve než brambory
hrách – původně se nechal zcela uzrát a pak se celá zrna nechávala klíčit, vařila a nebo mlela na mouku. Údajně až v roce 1610 přišli lidé v Holandsku na to, že měkký nezralý hrách je také dobrý. Sušený hrách byl součátí britskýc vojenskch přídělů.
fazole – z Ameriky byly dovezeny v 16. a rozšířily se během 17.století, zralá semena jsou buď strakatá, nebo mají bílou, červenou, hnědou či černou barvu. Jíst se dají i celé nezralé zelené lusky
čočka – roste v teplých krajích a na chladnější sever musela být poměrně draze dovážena, v Severní Americe se jí místy daří
cizrna - součást vojenských přídělů špaělské armády v Mexiku v 18. století
sója – původem z Číny, v Americe a Evropě byla sice známá od 18. a pěstovaá od druhé poloviny 19. století, více se ale začala jíst až za 2. světové války
slunečnice – pochází z Ameriky, kde tvořila důležitou součást jídelníčku indiánů z teplejších oblastí. V 16. století se dostala do Španělska, během dvou století se rozšířila a v Rusku byla vyšlechtěna do podoby, v jaké jí známe dnes (místo jednoho velkého květu totiž původně měla množství drobných kvítků). Semena se buď pojídají celá, nebo se z nich již od 18. století lisuje olej
řepka olejka – ze středomoří se rozšířila na sever v 16. století a stala se významným zdrojem oleje, zprvu sloužícího jen na svícení
mák – zatímco ve střední Asii se z něho získává opium, v Čechách se dávají jeho semena do buchet nebo se z nich lisuje olej. Ten je oblíben i ve Francii a Německu, také se z něj vyrábí fermež, olejové barvy a jádrové mýdlo
olivy – známé po tisíciletí ve středomoří, kromě lisování oleje se plochy dají i nakládat
podzemnice – u nás známá jako buráky pochází z Jižní Ameriky, v 16. století jí Evropané rozšířili do Číny a jižní Afriky. Hlavně se z ní lisuje olej, dále se praží a Američané si oblíbili burákové máslo
javor – sirupem dlouhá staletí sladili indiáni z oblasti Velkých jezer, evropští kolonisté si ho brzy oblíbili, a dokonce i v Čechách se Marie Terezie pokoušela získat sirup z tuzemského javoru mléče
třtina – pochází z Asie, Španělé a Portugalci jí v 16. století rozšířili do Karibského moře (Haiti, Kuba) a Latinské Ameriky (oblast Mexika, jihu USA). V Evropě byla známa sice již v 10. století, tehdy ještě jako lék, od 16. století se s ní sladilo již běžněji, v 18. století se rozběhla první rafinerie na její čištění i na našem území. Je surovinou pro výrobu rumu
cukrovka – díky blokádě dovozu třtiny za napoleonských válek se rozběhl první cukrovar zpracovávající řepu 1807 v Polsku, na našem území pak 1810. Kostkový cukr byl poprvé vyroben v Čechách 1841
zelí – známé již v antice, listy jsou bílé nebo červené, buď se čerstvé vaří nebo uchovává nakrouhané a zkysané
kapusta – v 16.-17. století byla známá hlávková kapusta i kadeřávek, růžičková kapusta byla vyšlechtěna až v roce 1785 a konzumovat se začala až po sto letech
květák – pěstován minimálně od středověku, od 16. století používaný i ve střední Evropě
brokolice – oblíbená hlavně v jižní Evropě, Francii a Anglii
kedlubny – od antiky se postupně šlechtila, až do současných barev a tvarů
salát – velmi stará rostlina má mnoho druhů: jedním z prvních byl ”římský salát” který měl jen volné lístky, první hlávkový salát pochází z Francie krále Ludvíka XIV., známý je ještě například červený nebo ledový salát (posledně jmenovaný pochází z USA z konce 19. století)
špenát – dostal se do Evropy z arabského světa přes Španělsko, u nás se pěstuje od 17. století. Existuje také rostlina zvaná novozélandský špenát, která se mu podobá pouze na pohled, a byla přivezena Cookovou výpravou do Anglie v roce 1771
mangold – v Evropě je znám od 16. století, později převezen do Ameriky, oblíbený hlavně ve Francii, Německu a Švýcarsku
čínské zelí (správně pekingské) – poprvé přivezeno do Evropy 1780 jako rarita, konzumováno začalo být až počátkem 19.století
čekanka – původně se z jejích listů připravoval salát či sirup a z praženého kořene se dělala náhražka kávy – cikorka, až v polovině 19. století byly objeveny čekankové puky (narašené listy) s oblibou pak konzumované v Belgii i jiných částech západní Evropy
chřest – jsou to výhonky asparágusu, který byl známý již v Antice, ale více se začal pěstovat v 16. století, k nám dorazil 1790. Velkou oblibu si získal ve Francii, Holandsku a Německu, chudší lidé ho nahrazovali pórkem.
reveň – zvaná také rebarbora se z Asie do Evropy dostala už ve středověku a zvláště Angličané a Francouzi si jí oblíbili, od 18. století jí pěstují a připravují jako špenát nebo nakládají do kompotů
šťovík – v Severní Americe rostl planě, v Evropě se od 14.století pěstoval hlavně ve Francii
pórek – u nás je známý již v 16. století, ale daleko oblíbenější je ve Francii a západní Evropě vůbec
pažitka – planě rostla i v Severní Americe, v Evropě se pěstuje od 16. století
cibule – známá a konzumovaná od starověku má mnoho druhů, v Severní Americe rostla divoce a indiáni jí běžně sbírali
česnek – pěstován po tisíciletí, používán v kuchyni i k léčení
ředkev – jedna z nejstarších plodin má širokou škálu tvarů (od kulatých k protáhlým) i barev (bílá, červená, černá) a dříve patřila k nabídce každé slušné hospody jako vhodný doplněk k pivu
ředkvička – je menší než ředkev a pěstuje se asi od 16. století
tuřín – byl v Evropě pěstován po staletí (později jeho místo zaujaly brambory) a najdeme ho i v Severní Americe, kde byl oblíbený u indiánů, jíst se dají nejen bulvy, ale i listy
vodnice – (příbuzná a podobná tuřínu) známá od starověku, nyní oblíbená spíše v západní Evropě a USA
mrkev – v 17.století byla rozšířená po celé Evropě
petržel – od 16. století se rozděluje kořenová a naťová petržel, následně se rozšiřuje do Anglie i do zámoří
pastiňák – vzhledem i chutí podobný petrželi byl oblíbený od středověku do 17. století, kdy ho téměř nahradila mrkev a brambory
celer – i když byl znám už v Antice, více se v Evropě začal pěstovat až v 18.století, k nám se dostal z Francie v druhé polovině 19. století. V kuchyni se využívá nejen celer bulvový, ale i řapíkový (ten rostl planě i v Severní Americe a do střední Evropy se dostal v 18.století) a naťový
křen – znali již staří Slované, české odrůdy křenu měly na konci 19. století dobré jméno i v USA
černý kořen – po Evropě (hlavně západní) se rozšířil během 16. a 17. století ze Španělska, mohl se strouhat do salátů, vařit, smažit…
červená řepa – známá od starověku a oblíbená hlavně ve východní Evropě
rajčata – pochází z Peru, do Evropy přichází v 16.století jako kuriozita. Že nejsou jedovatá, se zjistilo v druhé polovině 16. století v Itálii, ale do zbytku Evropy a Severní se jejich pěstování rozšířilo až koncem 18. století
paprika – z Ameriky byla přivezena jako koření zvané ”indiánský pepř”, v Maďarsku a na Balkáně se sice začíná jako zelenina používat v 18. a 19. století, ale dužnaté sladké papriky byly vyšlechtěny až ve 20.století. Planě rostoucí pálivé chilli papričky z Mexika byly oblíbeny indiány
lilek – se začal pěstovat v Itálii a Španělsku už ve středověku, později se rozšířil i na Balkán a záhy po objevení Severní Ameriky i do jejích teplejších oblastí, kde je dost oblíben
okurky – se z Asie dostaly do Evropy již v období antiky. U nás se pěstují od konce 16. století, kdy se jedly syrové, dušené nebo nakládané do slané vody, a tradice znojemských okurek začala sice již v 17. stolení (nakládání do kyselého nálevu nebo kvašení), ale masovou oblibu si získaly až ve 20.století
tykve a dýně – většinou pochází se Střední Ameriky a mají mnoho variant: cukety, patisony, lagenarie (známé také jako calebasy které se po vysušení dají používat jako nádoby na vodu, byly známé již ve starém Egyptě a ve později v Evropě běžně používané), drobné i obří kulaté oranžové dýně. Oblibu získaly nejen v jižní Evropě, ale v Severní Americe, kam se dostaly s prvními kolonisty a kde je pěstovaly indiánskými kmeny, které kromě dužiny konzumovali i semena
melouny – dělíme na vodní (se zelenou slupkou a červenou dužinou), které byly známy v celé středomořské oblasti již v 16.století a pěstovaly je i indiáni v jižních oblastech Severní Ameriky a cukrové (se žlutou dužinou i slupkou), rozšiřující se postupně po Evropě (15.století), Karibské oblasti (15.-16.století) a konečně do obou Amerik (17.století)
jablka – byla známá již od pravěku, postupně se staly nejběžnějším ovocem
hrušky – rozšířili je Římané a v 16.století byly již zcela běžné, protože se rychle kazily, často se sušily na křížaly nebo prachandu, kterou se sladilo
jeřáb – jeho sladká jedlá varianta se objevila na Šumpersku okolo roku 1820, rychle se rozšířil, dokonce i do Ameriky, kde zdomácněl
aronie – černý jeřáb pochází z východní části Severní Ameriky a pěstuje se od roku 1700
třešně – se v Čechách pěstovaly od 12.století, ptáčnice jsou domácí i v Severní Americe
višně – jsou jen o něco mladší než třešně, v Čechách se po úpadku za třicetileté války znovu rozšířily v 18.století
broskve – pochází z Číny, po Evropě je rozšířili Římané a již v 10. století se dostali až do Anglie. Do Ameriky byly přivezeny v 17.století, kde zvláště v jižních oblastech rychle zdomácněly
meruňky – se u nás pěstují od 17.století, v Americe pak od roku 1720
švestky a slívy – u nás rozšířené po staletí, připravovaly se z nich sladké i slané pokrmy a také pálila slivovice
rybíz – v 15.století se začal postupně šířit ze severní Evropy do Holandska, Dánska i Německa, od roku 1629 se pěstuje i v Americe. Nejstarší je červený rybíz, černý se pěstuje až od 19.století
angrešt – po staletí byl oblíben ve východní Evropě, Anglii i Francii, ale u nás se pěstuje až od 19.století. V Severní Americe rostl sice planě, později se tam ale začaly pěstovat evropské odrůdy
jahody – lesní jahody rostly v Evropě i Severní Americe, roku 1766 pak byly ve Francii navzájem zkříženy, což je začátek velkoplodých zahradních jahod
borůvky – domovem jsou v Evropě i Severní Americe
vlašské ořechy – rostou v Evropě od nepaměti, V Americe pak najdeme jejich příbuzné hickory
lískové ořechy – rovněž líska je původem z Evropy
jedlé kaštany – v jižní Evropě rostl po tisíciletí, u nás se začal pěstovat v 17.století. Nugát se původně ve francouzském Lyonu vyráběl z těchto kaštanů, medu a karamelu
mandle – do Evropy je rozšířili Římané, po vyloupání z tvrdé skořápky se jedly syrové nebo pražily
citrony – se dostaly ve středověku do Španělska (postupně vlastně do celé jižní Evropy) a odtud pak do Karibské oblasti Ameriky, v Čechách se prodávají od 16.století. Šťáva z citronů byla základem prvních ”limonád” a chránila námořníky před kurdějěmi
pomeranče – do Španělska se dostaly ve středověku s Araby, Portugalci je v 15.století rozšířili do celého světa, pěstuje se i v jižních oblastech USA. V Anglosaských zemích je oblíbená pomerančová zavařenina.
mandarinky – se v Evropě objevily na začátku 19.století, do Ameriky byly přivezeny až 1840
grapefruity – Evropané je poznali ve středověku (tehdy je polévali vínem a nebo jejich kůru zavařovali s cukrem nq limonádu) a v 17.století převezli do Karibské oblasti, kde okolo roku 1750 zkřížením vznikla chutnější odrůda
granátové jablko – od středověku se pěstovala ve středomoří, rostla také v teplých oblastech Severní Ameriky (není ale jasné, zda tam byla dovezena z Evropy)
ananas – pochází z Ameriky, odkud se rozšířily během 16.stole do tropů a subtropů celého světa
banány – z Asie se do Evropy dostala s vojsky Alexandra Makedonského, do Ameriky byly přivezeny 1615, není ale vyloučeno, že je Inkové pěstovali ještě dřív
kokos – tato tropická rostlina je ve střední Evropě známá od 16.století
datle – pochází z předního východu, od středověku jeho obliba velmi klesala
fíky – pochází ze Středomoří
kiwi – poprvé bylo dovezeno do Evropy z Číny sice již roku 1847, ale s pěstováním a větší konzumací se začalo až ve 40.-70. letech 20.století
Vypsáno z knížek:
S. Skorňakov, J. Jeník a V. Větvička: Zelená kuchyně, Lidové nakladatelství, Praha 1988
E. Troníčková: Zelenina, Atria, Praha 1985
| morrigna.xaint.net | pište na: klara.parolkova (zavinutec) seznam.cz |