Amerika a Evropa v 18. století: Jehelníček

Dobrodružství jehelníčku od Marry Ann Kilner

Marry Ann Kilner vydala v roce 1783 nebo 1784 v Londýně knížku pro děti s názvem Dobrodružství jehelníčku. Ten v ní vypráví svůj příběh: jak ho vyrobila desetiletá Marta, co slyšel a zažíval, zatímco byl postupně u několika děvčat a jak ho nakonec omylem vyhodili na zahradu, kde zetlel. Je to jednoduchý příběh plný morálního ponaučení, ale pro nás zajímavý informacemi o všedním životě a zvláště o používání jehelníčků.

Dobrodružství jehelníčku - jak byl vyroben

Dobrodružství jehelníčku - s malou slečnou

Dobrodružství jehelníčku - nebezpečná kočka

Dobrodružství jehelníčku - jde z ruky do ruky

Dobrodružství jehelníčku - nalezen služebnou

Dobrodružství jehelníčku - ztracen na zahradě

Především, nesloužily primárně k šití ale při oblékání. Šaty, šátky, zástěry a dokonce i čepečky se špendlily. Pokud byly špendlíky přece jen potřeba během šití, mohly se použít rezervní z jehelníčku - vytahování špendlíků z oblečení bylo považováno za zlozvyk. Dívky nosily jehelníček v kapsáři, ne v pytlíku s ručními pracemi, který ale jinak sloužil k uchovávání různých osobních předmětů. Také se mohl nosit zavěšený od pasu na stuze. Vzhledem k tomu, že zpravidla visel vedle kapsáře, zdá se, že jeho místo bylo pod vrchní sukní nebo šaty či kabátkem.

Jehelníčky mívaly tvar malého míčku z tkaniny nebo pleteniny a mohly nebo nemusely být doplněny kovovým kroužkem (u nás k dostání u Trade Silver Nibowaka). Jiné byly obdélníkové (konkrétně jehelníček z knížky měl navíc v rozích střapečky) a mnoho jich mělo tvar srdce. Do plochých jehelníčků se špendlíky zapichovaly zboku (někdy do vzorů nebo písmen), ne přímo doprostřed a díky tomu nehrozilo popíchání.

Špendlíky se vyráběly z mosazi, byly pocínované a vypadaly velmi podobně, jako dnešní. Prodávaly se zapíchané do papíru a jejich cena nebyla úplně zanedbatelná. Když Marta došila nový jehelníček, starý rozpárala a vysypala na staré noviny, aby se přesvědčila, že v něm žádný špendlík nezůstal.

Na první jehelníček jsem použila světlý hedvábný satén, který se brzy ušpinil, a zůstávaly v něm díry po špendlících. Podruhé jsem jehelníček ušila z odstřižků šerky (směs vlny a lnu), což je o dost praktičtější. Vevnitř jsem ho vycpala ovčím rounem, další možností jsou otruby (ty použila Marta).

Při stříhání jsem nechala oba díly na boku spojené - podobně jako je to vidět na ilustraci knížky - což šetří čas. Některé jehelníčky ve tvaru srdce mají nahoře přímo všitý tkaloun na zavěšení, jiné mají všité široké očko. Pokusila jsem se vytvořit stejné očko z provázku obšitého lněným tkalounem.