D. E. Leach: Stručný přehled francouzsko-indiánských válek

Francouzsko - indiánskými válkami se rozumí série ozbrojených konfliktů mezi anglickými koloniemi v Severní Americe jedné a znepřátelenými evropskými koloniemi v rozmezí let 1689 až 1763. Každý takový konflikt byl součástí větší války v Evropě.

V 80. letech 17. století měli Španělé Floridu, Francie okupovala Kanadu (Novou Francii) a Anglii patřil prstenec kolonií podél Atlantského pobřeží od Nové Anglie až k Karolínám. Na západ od Appalačských hor se rozprostíralo ohromné území otevřené mezinárodním sporům a soupeření. Nevyhnutelně se do toho na obouch stanách zaplétají různé indiánské kmeny, které mají vlastní, hluboce zakořeněné, mezikmenové spory, které si nic nezadají se válkami Evropanů. Irokézská liga pěti (později šesti) národů mocná a vlivná indiánská skupina, která kontrolovala oblasti na jih a na východ od jezera Ontaria a v pochopitelně také stezky obchodu s kožešinami vedoucí jak do francouzského Montrealu tak i anglického Albany. Velice zjednudušeně by se dalo říci, že Irokézové spíře podporovali Angičany proti Francouzům, největší prospěch ale měli z toho, když rozeštvávali jednu stranu proti druhé.

Války v Severní Americe byly dlouhé a krvavé. Nejvíce trpěli osadníci v pohraničí, kteří byli vystaveni nepřátelským útokům při kterých mnoho z nich ztratilo své domovy, nemálo i životy a někteří prošli hrůznou zkušeností zajetí. Jenou z výnostných činností, do které se kolonie v době války zapojily bylo zajímání nepřátelských obchodních plavidel. Další aktivitou byl lov na nepřátelské indiány za účelem získání skalpů, za které koloniální vlády vyplácely odměny.

Během těchto válek měli Francouzi a Španělé výhodu autoritativních vlád, zatímco anglické kolonie byly často rozhádané mezi sebou a jen zřídka kdy spolupracovali na společném zájmu. Angličané však měli vždy výhodu ohromné populační převahy. Například, v roce 1689, měla Nová Francie okolo 12-ti tisíc obyvatel, zatímco angličkých kolonistů bylo íc než 200 tisíc. V roce 1760 populace Nové Francie přesáhla 60 tisíc, ale v tu samou dobu měli Britové v koloniích již téměř 1,6 milionu (do těchto statistik nejsou započítáni neasimilovaní indiáni).

Válka krále Williama

V květnu roku 1689 vstupuje Anglie pod vedením svého nového holandského krále Williama III. do války proti Francii. Toho léta napadla v Americe irokézská válečná výprava francouzskou osadu Lachine poblíž Montrealu. Brzy nato přijel do Nové Francie nový guvernér comte de Fronteac a inicioval ofenzívu proti anglickému pohraničí, kterou v roce 1690 provedly smíšené výpravy Francouzů a indiánů. Jejich zuřivost a ničivost byla předzvěstí krutostí, které vládly na pohraničí celé příští století. Od Angličanů trpěli několik porážek u Schenectady, Salmon Falls a Falmouthu (nyní Portland v Maine).

Vůdci anglických kolonií poznali, že Quebeck na řece svatého Vavřince je srdcem Nové Francie a rozhodli se podniknout útok, aby je donutili ke kapitulaci. Pozemní armáda postupovala Champlainovým údolím k Montrealu, zatímco flotila pod vedením sira Williama Phipse pokračovala z Bostonu k Svatému Vavřinci a nahoru ke Quebecku. Phips obsadil Port Royal (nyní Annapolis Royal v Novém Skotsku), ale když v říjnu 1690 dorazil ke Quebecku, město bylo příliš silně bráněno na to, aby ho mohli obsadit. Novoangličané se ale museli zase stáhnout, když Port Royal padl zpátky do rukou Francouzů v roce 1691.

V následujících letech válku charakterizovaly malé sporadické nájezdy proti odlehlým pohraničním usedlostem. Například, sieur d´ Iberville vedl sérii útoků na anglické stanice obchodu s kožešinami u Hudsonova zálivu a na usedlosti v Maine a Newfounlandu, roku 1696 pak obsadil město Saint John. Podobné nájezdy sice terorizovaly obyvatele, ale jen málo přispívaly k jasnému výtězství jedné strany. V Evropě byly obě strany konflitem oslabeny a tak byl v září roku 1697 v Ryswicku ujednán mír a válka skončila nerozhodně.

Válka královny Anny

Francouzi zopakovali tažení do údolí řeky Mississippi a Angličané se začali bát, aby nad celým západním územím za Appalačským pohořím nevlála francouzská vlajka. Francouzský král Ludvík XIV. zabral španělský trůn pro svého vnuka Filipa V., což vedlo v Evropě k válce o dědictví španělské v roce 1701. Anglie vstupuje do konfliktu v květnu roku 1702, kdy vyhlašuje válku Francii i Španělsku. Tak Angličané v Americe, kde byla válka pojmenována po jejich královně Anně, čelí nepřátelům zjihu i ze severu.

V roce 1702 poslali obyvatelé Karolíny výpravu proti španělským osadám v Saint Augustine. Po neúspěšném obléháníse Karolíňané vrátili domů, ale Florida byla příliš slabá na to, aby jim to mohla opatit stejnou mincí a následující rok Karolíňané zpustošili opět beztrestně apalačský kraj. Mezitím Nová Anglie znovu čelila nájezdům Francouzů a indiánů podél své dlouhé a špatně bráněné hranice. Bylo zaútočeno na mnoho usedlostí v Maine a na začátku roku 1704 skupina indiánů a Francouzů překvapila obyvvatele Deerfieldu v Massachusetts, mnoho obyvatel zabili a další vzali do zajetí.

Anglie poslala vojenskou a námořní pomoc do Nové Anglie v roce 1710, díky čemuž Port Royal a Acadie padly ještě téhož roku do rukou Britů. V roce 1711 se silná britská námořní expedice přeplavila do Saint Lawrence, aby dokončili, co se Phipsovi roku 1690 nepovedlo. Odvážný podnik ale skončil, kdyř se některé lodi potopily na skalnatém pobřeží 400 km od jejich cíle. V témže roce povstali proti Angličanům indiáni Tuscarorové v Severní Karolíně, tato indiánská válka skončila o dva roky později porážkou Tuscarorů. Tento kmen se poté přestěhoval kus severněji a stal se šestým národem Irokézské ligy.

Francie a Španělsko byly nyní vyčerpáni akcemi proti Británii a jejím spojencům a v roce 1712 toužili po míru. Po dlouhých vyjednáváních bylo mezinárodní dohody dosaženo v Utrechtu na jaře roku 1713. Španělům zůstala Florida, ale Francouzi museli přenechat Acadii Britům, kteří z ní udělali kolonii zvanou Nova Scotia. Británie si rovněž zajistila Newfoundland.

Utrechtská mírová smlouva započala období nesnadného míru který v Severní Americe trval dvacet šest let. Během tohoto období Britové i Francouzi opakovali výpravy za Apalačské pohoří. V tu samou dobu indiáni projevovali nelibost nad tím, co angličtí obchodníci a průkopníci provádí s jejich způsobem života. Tento problém osvětluje například válka Yamassíů (1715 - 1728) v Jižní Karolíně a válka Dummerů (1722 - 1725) v Nové Anglii. Britové posílili jižní cíp svých kolonií tím, že v roce 1733 založili novou kolonii Georgii pod vedením Jamese Oglethorpa.

Války ve 40. letech 18. století

Obchodní rivalita mezi Britání a Španělskem zapříčinila v roce 1739 válku o Jenkinsnovo ucho, která byla pojmenována podle domnělého zmrzačení anglického námořního kapitána Španěli. To dalo Oglethorpovi záminku k tmu, aby v roce 1740 vedl muže z kolonií Karolína a Georgie proti Saint Augustine, ale po několika týdnech byl nucen se obléhání vzdát. V roce 1742 překazil Španělům invazi do Georgie.

Relativní bezpečí Nové Anglie skončilo v roce 1744, kdy Francie vstouila jako spojenec Španělska do války krále Jiřího. Po té co Francouzi ztratili v roce 1713 Nové Skotsko, postavili velkou pevnost Louisbourg na Cape Breton Island, ostrově který leží na jižním vstupu do zálivu sv. Vavřince. Z Louisbourgu přinášeli francouzští námořní pitáti zkázu britskému loďstvu. V roce 1745 se guvernér kolonie Massachusetts William Shirley rozhodl obsadit Louisbourg a velitelem novoanglické armády v tomto odvážném podniku jmenoval Williama Pepperrella z Maine. Pepperrell rovněž získal podporu eskadry královského námořnictva. Spolupráce mezi těmito loďmi a Pepperrllovou armádou poměrně nezkušených novoangličanů vyústila po sedmi týdnech obléhání v kapitulaci Louisbourgu v červnu roku 1745.

Od roku 1731 mají Francouzi předsunutou základnu na Koruním mysu (Crown Point) na Champlainově jezeře, odkud mohli vysílat výpravy francouzských a indiánskýc nájezdníků na jih, aby útočili na pohraničí Nové Anglie a New York. Během válek ve 40. letech právě tyto nájezdy způsobovaly britským koloniím vážné škody a ubíraly jim kuráž, podoporovaly tak jejich touhu po obsazení Koruního mysu.

Ani jedna ze stran zainteresovaných do válek v Americe i do války o dědictví rakoouské nezískala dosud jasnější převahu, ale všichni již potřebovali mír. V roce 1748 mezinárodní dohoda stanovila, že Louisbourg bude navrácen Francii, a to k nelibosti mnoha obyvatel Nové Francie. Smlouva v Aix-la-Chapelle nebyla rozhodující, zvláště v Severní Americe, kde neměli pro problémy Evropanů velké pochopení.

Francouzsko - indiánská válka

V koloniální rivalitě se pozornost brzy zaměřila na Forks na řece Ohio, strategickou oblast o kterou usilovali Britové i Francouzi, ale ani jedni jí prakticky nezískali. V roce 1754 Ohijská společnost z Virginie, skupina pozemkových spekulantů, začala na Forks stavět pevnost. Její dělníci však byli vyhnáni silnou francouzskou expedicí, která pak pokračovala ve stavbě Fort Duquesne na tomtéž místě. Virginská milice pod vedením mladého George Washingtona se nemohla s Francouzi a indiány z Fort Duquesne měřit. V červnu roku 1754 byli poraženi u Fort Necessity a byli nuceni se stáhnout na východní stranu hor.

Když britská vláda v Lodýně poznala, že kolonie jsou sami neschopné zabránit postupu Francouzů v údolí řeky Ohio, poslala jednotku pravidelné armády pod vedením generála Edwarda Braddocka, aby upevnil britské územní nároky. V červnu roku 1755, k úžasu všech britských kolonií, byl Braddock poražen na hlavu, jen co se objvil u Fort Duquesne.

Britové se znovu skze Williama Johnsona, superintendanta přes indiánské záležitosti na severu, obrátili o pomoc k Lize Irokézů. Jako obvykle nebyla Irokézská reakce nijak zvlášť nadšená. Ostatní kmeny, na které udělala dojem síla Francie, se k ní připojili nebo zůstali neutrální. V roce 1755 Britové násilně vystěhovali víceméně všechno francouzské poddané z Nového Skotska (Acadie), aby zvýšili bezpečnost této provincie. Ale teprve roku 1756, téměř dva roky po nepřátelských akcích ve virginském pohraničí, Británie vyhlásila Francii válku. Španělsko zůstalo na čas nezůčastněné v tomto konfliktu který byl součástí větší války sedmileté.

Pod efektivním velením markíze de Montcalma zažívala Nová Francie jedno vítězství za druhým. V roce 1756 si vynutil kapitulaci britské pevnosti v Oswegu na jezeře Ontario, čímž oslabil britské pozice na Velkých jerezech. O rok později zničil Fort William Henry na jižním cípu jezera George, čímž zmařil naděje na expanzi skrz Champlainovo údolí směrem ke Korunímu mysu. Severní hranice britských kolonií se, jak se zdálo, hroutila.

William Pitt starší, nový britský premier, se rozhodl výrazným způsobem zvýšit pomoc americkým koloniím, čež by nebyl dokázal splnit, kdyby královské loďstvo neudrželo námořní cesty volné. Naprotitomu Francie zjistila, že není ve větší míře podporovat své kolonie. Výsledkem bylo, že v roce 1758 se období francouzské nadvlády začalo chýlit ke konci. Britové zapojili vzrůstající počet pravidelných jednotek, které spolu s provinčními jednotkami začaly pod vedením lorda Jeffreyho Amhersta dobívat jedno vítězství za druhým.

V roce 1758 britská výprava donutila obránce Louisbourgu složit zbraně a další výprava na západ od Filadelfie donutila Francouze vzdát se Forks na Ohiu. Toto vítězství přesvěčilo mnoho indiánů, že mají Britové navrh a tak přestali Francii podporovat. Pouze u Ticonderogy, jižně od Křížového mysu, utrpěly britské jednotky větší porážku.

Rok 1759 byl pro Brity rokem úspěchů v Americe. Jedna britská výprava získala Niagaru a druhá, vedená Amherstem osobně, dosáhla jek Ticonerogy tak i Křížového mysu, čímž se jim otevřela cesta k Montrealu. Třetí, které velel mladý generál James Wolfe, se plavila nahoru po řece sv. Vavřince, kde po větších obtížích porazili Montcalama na Pláních Abrahamových jen kousek od Quebecku. Kapitulace Quebecku samotného následovala vzápětí. V roce 1760 dokončil Amherst tažení Kanadou, když úspěšně ze tří stran zaútočil na Montreal.

Od konce roku 1760 Francie v Severní Americe víceméně končí. Jediné boje ještě probíhaly na jihu mezi Brity a Čerkíji a ty skončily britským vítězstvím roce 1761. Do války se už pak pouze zapojilo Španělsko, které Británii vyhlásilo válku na začátku roku 1762. Britská převaha na moři však brzy zmařila veškeré naděje Francie. Británie však také potřebovala mír a to především z finančních důvodů.

Jednotlivé národy zapojené do války začaly jednat v únoru roku 1763 a dosáhly rozhodující mírové smlouvy v Paříži. Británie v ní získala celou Severní Ameriku na východ od řeky Mississippi a to včetně Kanady a Floridy a tak se zářná budoucnost kolonií zdála být zajištěná. Pohraničí bylo zbaveno francouzské a španělské hrozby, indiáni bez cizí pomoci postupu Británie nekladli odpor a obyvatelé přímořských kolonií cítili, že jsou méně závislí na Británii a dokáží se sami lépe bránit. Navíc jejich zkušenost s britskými jednotkami pravidelného vojska se vyvynula ve vzájemnou nenávist, kterou podporoval i americký zvyk obchodování s nepřáteli v karibské oblasti. V tuto dobu nákladné války s Francií vyprázdnily britskou pokladnu a tak Parlament brzy začal hledat náhradu ve zdaňování amerických kolonií. Situace po francouzsko - indiánské válce přímo nahrávala budoucí americké revoluci.